Mráz přichází z Bruselu

S prohlubující se krizí a dalšími a dalšími finančními injekcemi do postižených států eurozóny se stále větším znepokojením sleduji kroky a záměry Evropské unie, které mají směřovat k jejímu vyřešení. Evropská unie se ve světle těchto událostí stále více jeví jako autoritativní instituce, která se rozhodla uskutečnit svůj plán na vytvoření evropské federace i přes vůli jejich občanů. Nejsmutnější na tom je, že právě členství v Evropské unii mělo patnáct let po sametové revoluci znamenat definitivní ukotvení našeho státu v západním demokratickém světě. Místo toho to vypadá, že jsme Moskvu pouze vyměnili za Brusel.

Problematické euro

Nedávný vývoj dává tušit, že celý projekt společné evropské měny byl od začátku spíše politický, než ekonomický, už samotný vznik eura provázely podezřelé okolnosti. Itálie se do eurozóny dostala i navzdory faktu, že výše veřejného dluhu byla o více než 40% vyšší než požadovala Maastrichtská kritéria. Jako zakládajícímu členovi EU jí ale byla udělena výjimka. Ještě více alarmující je případ Řecka, které se do eurozóny dostalo díky účetní manipulaci s čísly. Dokonce ani tato zmanipulovaná čísla nesplňovala kritéria, a i přesto bylo Řecko mezi státy se společnou měnou přijato. Politika zvítězila nad zdravým rozumem. Z počátku se zdálo, že euro funguje dobře. Investoři po něm okamžité sáhli, doufajíc, že evropská měna se stane alternativou do té doby naprosto dominantního amerického dolaru. Bohužel, už v roce 2007 se projevilo, že s eurem to nebude zas tak růžové. V tomto roce banky ze severní části eurozóny odmítly dále půjčovat peníze bankám na jihu v obavě, že půjčené peníze by se jim už nemusely vrátit. Banky na jihu totiž pod vlivem nízkých úrokových sazeb, za které mohly děkovat právě členství v eurozóně, poskytovaly nevýhodné půjčky. Do hry tak vstoupila Evropská centrální banka (ECB), která začala peníze půjčovat místo nich. Zde je pravá příčina problému. V normálním tržním prostředí by banky poskytující nevýhodné úvěry zkrachovaly a jejich ziskové aktivity by převzala zdravě investující konkurence. Místo toho ECB vzala odpovědnost za špatná rozhodnutí bankéřů na svá bedra a tím i na bedra všech občanů eurozóny. Díky pomoci z ECB byl tak na jihu ještě nějaký čas klid a občané jižních států si mohli i nadále díky levným penězům dopřávat životní úroveň, na kterou ve skutečnosti jejich ekonomika nestačila.

EFSF a ESM

Zlom nastal v roce 2009, kdy se i díky americké hypotéční krizi problém ještě více prohloubil a začalo být jasné, že půjčky od ECB prostě nebudou stačit. Velmi zajímavé bylo sledovat prohlášení politiků. Řecký premiér Georgios Papandreu prohlašoval, že Řecko nebude od ostatních států potřebovat ani cent, v podobném duchu se nesla i prohlášení Angely Merkelové. Několik týdnů na to směřovala do Řecka  první finanční pomoc. Krátce na to byl ustaven dočasný fond EFSF (tzv. euroval), do kterého měly přispět všechny státy eurozóny a ze kterého měla být hrazena finanční pomoc postiženým státům. Tento fond měl být dočasný (do roku 2013), neměl být určen k sanaci bank, ale výlučně států a peníze měly být poskytovány pouze státům, u kterých se předpokládalo, že je budou schopny vrátit. Všechno se ukázalo jako lež. Peníze byly vyplaceny Řecku, u kterého jen bůh ví, jestli půjčky někdy vrátí, byly sanovány španělské banky a několik týdnů po tom, co Angela Merkelová prohlašovala, že EFSF je dočasný a nic se na tom nebude měnit, začala EU pracovat na novém, tzv. trvalém eurovalu, známému jako Evropský stabilizační mechanismus (ESM). ESM je instituce, jaká nemá v demokratickém světě obdoby. Má neuvěřitelnou moc, může od států eurozóny požadovat v podstatě jakoukoliv finanční částku, splatnou do sedmi dní. Proti tomuto požadavku není odvolání. Majetek a veškeré dokumenty této instituce jsou nedotknutelné. ESM nelze žalovat. Vedoucí představitelé ESM mají imunitu. Vznikla nám tu instituce, disponující obrovskou mocí, která nemůže být nikým soudně napadena ani nijak kontrolována a jejíž vedení není nikomu odpovědné. Nejhorší na tom je, že ani obrovské částky, které odputovaly na jih Evropy a které tam velmi pravděpodobně ještě poputují, nemají téměř žádný účinek. Eurozóna pouze za peníze daňových poplatníků kupuje čas a dotuje vysokou životní úroveň občanů států, které na ni jednoduše samy nemají.

Demokratický deficit EU

Dalším z problémů současné Evropské unie je fakt, že řadu i velmi klíčových rozhodnutí prosazuje bez ohledu na vůli občanů. Když Francouzi a Holanďané odmítli v referendu Evropskou ústavu, dokument oslabující pravomoci jednotlivých členských států, posilující moc centrálních orgánů EU, rušící právo veta a umožňující většinu změn prohlasovat prostou většinou, byl urychleně vypracován nový dokument. Tento dokument, známý jako Lisabonská smlouva, je v podstatě totožný s Evropskou ústavou, změny byly pouze kosmetické. U něj už si politici pohlídali, aby o něm lidé pokud možno nehlasovali. Jediný stát, kde referendum proběhnout muselo, jelikož to nařizovala ústava, bylo Irsko. Irové v referendu Lisabonskou smlouvu odmítli. To však nemohlo zhatit plány EU, ta nechala Iry hlasovat znovu a zejména díky masové mediální masáži, placenou z evropských peněz, byl druhý výsledek příznivý. Troufám si říct, že můžeme být rádi, že to tak dopadlo, jinak by asi Irové hlasovali dodnes. Se stejnou arogancí byl v Itálii po odchodu Silvia Berlusconiho s požehnáním EU instalován nový premiér se slovy, že teď je čas konat, nikoliv volit. Co se týče ESM, ten schválily v tichosti národní parlamenty. Dodatek, zatím jen umožňující ostatním státům EU pozměnit Lisabonskou smlouvu, nikoliv rozhodující o našem přistoupení k ESM, prošel u nás bez většího povšimnutí zcela ve stínu kauzy Davida Ratha. Myslíte, že zařazení tohoto bodu do pozdních hodin na schůzi projednávající jeho vydání bylo čistě náhodné?

Velký plán

Stále více začíná být zřejmé, že současné dění je jen součástí velkého plánu vrcholných představitelů EU na vytvoření evropské federace. Autorům tohoto plánu bylo od počátku jasné, že se jejich snaha setká s prudkým odporem občanů členských států. Podle mého názoru je to jeden z hlavních důvodů, proč bylo vytvořeno euro. Už od počátku muselo být všem jasné, že společná měnová unie, ve které jsou státy s tak rozdílným veřejným dluhem i výkonností ekonomiky, nemůže dlouhodobě fungovat, pokud nebudou k dispozici nástroje, které by mohly centrálně regulovat rozpočty, daně a banky jednotlivých států. S tím by na počátku samozřejmě nikdo nesouhlasil, v současné situaci, kdy se ukázalo, že bez těchto institucí eurozóna v podobě jakou má teď, nemůže fungovat, architekti evropské federace doufají, že tyto kroky jako součást řešení krize protlačí. Jen těžko se předpovídá, jak se situace bude dále vyvíjet. Jasné je, že představitelé EU musejí jednat rychle, pokud chtějí svůj plán uskutečnit, jelikož odpor občanů EU proti jejich politice roste. Téměř po celé Evropě zaznamenávají nárůst preferencí euroskeptické a národnostní strany. V samotném Německu jsou podle průzkumu už dvě třetiny veřejnosti proti další finanční pomoci z jejich peněz. V Řecku lidé protestují, že je jejich vláda zaprodala a že z nich dělá novodobé otroky. Finsko naznačilo, že se na další finanční pomoci už nehodlá podílet. Troufám si tvrdit, že tento proud bude i dále sílit, otázkou zůstává, jak daleko jsou schopní v Bruselu zajít, do jaké míry jsou schopni a ochotni ignorovat vůli veřejnosti v zájmu svého velkého plánu.

ČR vs EU

Z hlediska našeho státu vyvstává otázka, jak nastávající krizi v EU čelit. Existují dle mého názoru jen tři možné cesty.

První je podpora současné politiky EU. Tzn. podpora vzniku nových centrálních institucí a hlubší integrace, finanční podílení se na záchraně ohrožených ekonomik a co nejrychlejší přijetí eura. Tato cesta by dle mého pro náš stát znamenala katastrofu, uvrhla by nás do vazalského vztahu vůči Bruselu. Naši politici by ztratili kontrolu nad národní ekonomikou a staly se zcela závislými na rozhodování orgánů EU.

Druhá cesta je snaha prosadit změnu. Vyžaduje to vyhledat spojence v Evropském parlamentu, vyvolat seriózní a hlavně konstruktivní diskuzi o alternativním scénáři řešení krize. Tato cesta by nebyla snadná, předseda Evropské komise José Manuel Barroso několikrát prohlásil, že neexistuje žádný plán B, že současná vytyčená cesta je jediná možná. Kritici tohoto postupu jsou zesměšňováni a zostuzování. Vyžadovalo by velkou politickou odvahu postavit se otevřeně proti současné politice EU, ale je to jediné možné řešení, jak zabránit katastrofě, do níž se EU v současné době řítí a zároveň zůstat uvnitř. Existuje ale ještě třetí cesta.

Vystoupení z EU

Prosím čtenáře, kteří se právě pokřižovali nebo jim jen přeběhl při té představě mráz po zádech, aby se zamysleli, co nám současná EU přináší. Jako první vás jistě napadl volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu a pak otevřené hranice. Pak vězte, že těchto výsad lze požívat i nezávisle na členství v Evropské unii. První čtyři svobody jsou totiž zajištěny smlouvou o Evropském hospodářském prostoru (EHP), otevřené hranice zajišťuje zase smlouva o Schengenském prostoru. Tyto smlouvy jsou nezávislé na členství v EU. Norsko, Lichtenštejnsko a Island jsou členové EHP a nejsou členové EU. Tyto země plus Švýcarsko s námi sdílí rovněž Schengenský prostor, také nezávisle na členství v EU.

Další, co vás asi napadne, jsou eurofondy. Myslíte si, že peníze, co nám sem EU posílá, padají z nebe? Kdepak, ty peníze se musejí někde vzít, zaplatíte je vy a další občané EU na daních. Navíc dotace z EU s sebou nesou i řadu negativních efektů. Z vlastní zkušenosti vím, že díky eurodotacím u nás vznikly organizace a instituce, které jsou na těchto prostředcích zcela závislé, teď kdy penězotok z Bruselu pomalu vysychá, začínají zjišťovat, že samy sebe neuživí, v nejbližších letech řada z nich zanikne. Navíc se z evropských dotací často staví zbytečnosti jen proto, aby se tyto peníze vyčerpaly. Celé to přerozdělování a čerpání spotřebovává samo o sobě obrovské finanční i lidské zdroje a už z principu je málo efektivní. Agenda mnoha ministerstev se smrskla téměř výhradně na čerpání a přerozdělování dotací na úkor práce, kterou by měla tato ministerstva normálně dělat. V neposlední řadě se na tyto peníze napojily poloilegální struktury, které z těchto veřejných peněz bohatnou, jak se stále více ukazuje při vyšetřování rozdělování jednotlivých dotací. Rovněž jsou deformovány ekonomiky jednotlivých států, které roztáčejí peníze z Bruselu ve velkém a nejsou nuceny učit se hospodařit s vlastními prostředky.

Vystoupení ČR z unie beru jako krajní alternativu, pokud by druhá cesta zcela selhala a EU by se neodvratně řítila do zkázy. Naši politici se musí teď rozhodnout, jestli budou jednat v zájmu svých občanů, kteří je volili, nebo si raději budou plnit úkoly z Bruselu a vlichocovat do přízně vrcholných představitelů EU.

Uvažujte o tom prosím i vy, až půjdete k evropským a parlamentním volbám. Problémy současné EU se nás čím dál více dotýkají a budeme-li je ignorovat, mohlo by se zase jednou rozhodovat o nás, bez nás.

Pozn. při psaní tohoto textu jsem vycházel zejména z článku Filipa Vačka - Mýtus o demokratickosti Európskej únie (dostupné na http://vacko.blog.sme.sk/c/309933/Mytus-o-demokratickosti-Europskej-unie.html) a dále z projevu Richarda Sulíka ve slovenském parlamentu z 21.6.2012 (dostupné na http://www.youtube.com/watch?v=y8KSBykRJl8)