V roce 1993 činil státní dluh ČR 158,8 mld. Kč, v roce 2015 to bylo již 1673 mld. Kč. Znamená to, že za dobu existence samostatné České republiky vzrostl náš státní dluh 10,5 krát.
Státní dluh vzniká deficitním financováním státního rozpočtu a je financován státními dluhopisy, pokladničními poukázkami nebo půjčkami.
Míra zadlužení jednotlivých států se nejčastěji posuzuje vzhledem ke hrubému domácímu produktu. Zatímco náš státní dluh za dobu existence České republiky vzrostl 10,5x, hrubý domácí produkt se zvýšil pouze 3,7 krát. Podíl zadlužení Česka tak stoupnul ze 13,3% v roce 1993 na 37,2% v roce 2015.
Přitom náš státní dluh není ve srovnání s některými jinými zeměmi žádným Otesánkem. Např. státní dluh USA již překročil hranici 110% k HDP a v absolutním objemu činí 19 bilionů dolarů. Podle aktuálního kurzu dolaru je tedy státní dluh USA 277 krát vyšší, než ten náš. Ale třeba i státní dluh Německa již překročil 80 % HDP a u Japonska to je už dávno přes 200%. Světový dluh již překročil 200 bilionů dolarů.
Co je důvodem tohoto obrovského globálního zadlužení ?
Prvotní příčinou jsou zkušenosti z válečné ekonomiky, kdy masivní utrácení na dluh především v USA dokázalo rozhýbat ekonomiku a téměř zlikvidovat nezaměstnanost. Proto se po válce především západní státy rozhodly využít tento způsob rozvoje ekonomiky i v době míru. Tehdy to však byly dluhy,které se ještě daly splatit. Od 70. let minulého století se však díky rostoucím dluhům financuje systém sociálních států. A to je z ekonomického hlediska průšvih, protože státní dluhy kvůli tomu dosáhly dříve nepředstavitelných výšin.
Pokud bude existovat demokracie tak, jak ji známe, není z dluhové spirály úniku. Nikdo nevyhraje volby se slibem, že sníží důchody a že zdravotní výkony si budou pacienti byť jen z části hradit sami.
Není určitě náhodou, že nejvíce zadlužené státy světa jsou často zároveň těmi nejbohatšími a největšími světovými mocnostmi. Nyní to je dobře vidět třeba na Číně, která svou rychlou expanzi financuje díky raketovému růstu státního dluhu. A naopak je paradoxem tohoto světa, že nejchudší státy většinou téměř žádné dluhy nemají.
Celkové světové zadlužení již dávno převyšuje hodnotu majetku, který byl ve světě vytvořen. Technicky vzato by tedy ty nejvíce zadlužené státy na sebe musely vyhlásit bankrot. Proč se to ještě nestalo? Inu proto, že svět, tak jak ho známe, by přestal existovat. A to si nepřeje asi nikdo a nejméně ze všech ti, kdo na současném stavu nejvíce profitují, především politici a banky.
Z chování finančních institucí je patrné, že nemají nejmenší zájem na tom, aby se státní dluhy snižovaly. Kam by dávaly své volné peníze, kdyby za ně nemohly nakupovat státní dluhopisy? Po státech, které se chovají alespoň trochu podle představ svých věřitelů, proto nikdo nechce, aby své dluhy splácely. Pro zajištění současného statusu quo plně vyhovuje, když se jednotlivé státy nezadlužují moc rychle a když ze svých dluhů platí aspoň úroky. Teprve když se státní dluh překotně roste nebo stát už nemůže splácet úroky ze svých půjček, stává se potenciálně nebezpečným.
Je zjevné, že tento model neustálého zadlužování nelze protahovat donekonečna, ale pokud se alespoň hlavní ekonomické mocnosti v čele s USA (polovina celosvětového dluhu je v amerických dolarech) nebudou zadlužovat příliš rychle a budou platit úroky, dá se očekávat, že současný systém ještě nějakou dobu vydrží.
To však neznamená, že některé státy na své dluhy nedoplatí ještě dříve, než celosvětová dluhová bublina praskne. Ono totiž hodně záleží na tom, komu stát dluží. Tam, kde jsou věřiteli především domácí finanční instituce, reálně nehrozí, že by místní banky začaly po „svém“ státu nekompromisně vymáhat úhradu dluhu nebo by jej dokonce nechaly padnout. Tak to je například v USA, kde se 80 procent amerických vládních dluhopisů prodává americkým bankám nebo americkým fondům. Podobné to je v Číně, Německu nebo i v Rusku. Domácí banky přitom dobře vědí, že mají od svého státu krytá záda a když přijde nějaký malér, jejich stát jim pomůže – poslední krize je toho příkladem.
Pokud však banky nakupují cenné papíry cizího státu, mají zájem především na tom, aby vydělaly. A když nevydělají, nechají cizí stát klidně zbankrotovat (nesmí však přitom ohrozit svůj domácí stát – krásně to je vidět na příkladu Řecka, které, kdyby platilo drachmou, již dávno by bylo v platební neschopnosti).
Nás, občany ČR, by proto mělo především zajímat, kolik a komu náš stát dluží, protože je zjevné, že současný (navíc stále roustoucí) státní dluh již nikdy nemůžeme splatit. Právě na chování našich věřitelů bude především záležet, zda se nadále povezeme v celosvětovém dluhovém vlaku nebo zda nás donutí z něho vystoupit.
Podle údajů Ministerstva financí byly v dubnu 2016 na úhradu státního dluhu emitovány dluhopisy v celkové výši 1644 mld. Kč. Z této částky připadá na dluhopisy v držení cizinců nebo institucí pod zahraniční kontrolou 1464 mld. Kč. To znamená, že 89% našeho státního dluhu je v držení zahraničních osob. Vzhledem k tomu, že podmínky vždy určuje věřitel, Česko již de facto ztratilo vládu nad svou ekonomikou a chtě nechtě musíme dělat to, co nám z ciziny diktují.
Z tohoto pohledu je zjevné, že bylo hrubou chybou, když především vlády Václava Klause a Miloše Zemana dopustily převzetí českých bank a pojišťoven zahraničním kapitálem.
A co se stane, až dluhová bublina jednoho dne praskne? Dá se předpokládat, že dojde k drastickému znehodnocení peněz a to napříč dnešním globálním světem. Nejvíce na to pak doplatí ti, kdo mají nějaké úspory a kdo celý život přispívali do sociáního systému, to znamená především obyčejní lidé. Právě ti celé to dluhové letadlo jednou zaplatí – ať už přímo znehodnocením svých úspor nebo tím, že nebudou moci čerpat peníze, které vložili do sociálního systému - např. důchody, zdravotní péči, ap.
