Evropské dotace mají sloužit k vyrovnávání ekonomických rozdílů mezi jednotlivými státy EU. V letech 2008 – 2014 ČR vyčerpala eurodotace ve výši 490 mld. Kč, ale k vyspělejší části EU jsme se ekonomicky nepřiblížili ani o píď.
Někde asi musí být chyba.
Na těchto dotacích staví EU svou politiku hospodářského sjednocení. Ale už samotné zdůvodnění eurodotací, totiž že mají sloužit k vyrovnávání ekonomických rozdílů mezi jednotlivými státy EU, je značně pochybné. Podle této logiky by eurodotace měly být poskytovány těm subjektům, které jsou schopné ekonomické rozdíly vyrovnat. To znamená především do podnikání.
Jenomže právě poskytování jakýchkoliv dotací do podnikání deformuje podnikatelské prostředí. Jestliže například Petr, Zdeněk nebo třeba Andrej dostanou na své podnikání desítky milionů eurodotací, ale Franta s Josefem nikoliv, potom ti prvně jmenovaní získají tak velkou a hlavně ničím nezaslouženou podnikatelskou výhodu, že to pro Frantu s Josefem může znamenat konec. Pokud chceme v podnikání zachovat zdravou konkurenci a neničit podnikatele, kteří nemají šanci eurodotace získat, je třeba se dotací do podnikání zcela vyvarovat.
Až do nedávna si mnozí představitelé státu naivně mysleli, že eurodotace dostáváme proto, že to s námi EU myslí dobře. Nyní v souvislosti s migrační krizí zjistili, že důvod je zřejmě úplně jiný. Jednak vytvoření jakési závislosti na EU a hlavně, že poskytování dotací může být využito k dosti nevybíravému vydírání, abychom dělali to, co si „dárci“ přejí.
Určitě největším zlem, které s sebou evropské dotace přinášejí, je obrovská korupce a morální úpadek spojený s jejich rozdělováním. Korupce vždy byla a bude, ale v tak velké míře, jaká je spojená s eurodotacemi, nebyla snad nikdy. Všechny velké kauzy z poslední doby se nějak dotýkají právě rozdělování těchto peněz.
Proč se tolik obcí a spolků snaží na nějaké dotace dosáhnout? Jedním z důvodů může být i to, že evropské dotace jsou pro ně často jakousi berličkou, o kterou se snaží opírat, protože v Česku z důvodu 41 let vlády komunistů nyní chybí osvícení mecenáši. Nemáme žádného hraběte Harracha, který si považoval za čest financovat vybudování Národního muzea, ani architekta Josefa Hlávku, který založil nadaci na podporu studentů a vzdělanosti národa. Téměř v každém městě pak byli místní mecenáši, kteří financovali nejen kulturní život, ale i charitativní projekty, včetně výstavby škol nebo sirotčinců. Ti dnes chybí. Pokud dnešní milionáři a miliardáři do něčeho dávají peníze, pak pouze do takové výše, kterou si mohou odečíst z daní. A tak se často naděje na zlepšení podmínek života upínají právě k eurodotacím. A jak to dopadá?
Smysl by evropské dotace mohly mít v rozvoji infrastruktury (např. silnice, železnice, vodní cesty, vodovody, kanalizace, čistírny odpadních vod, ap.), vědy, zlepšení životního prostředí nebo obnovy kulturních památek. Takovéto dotace byly a nadále budou poskytovány, ale z velké části z nich je cítit určitá pachuť nebo přímo smrad. Jejich hlavním cílem totiž často není zlepšení životního prostředí nebo infrastruktury, ale možnost pořádně si ukousnout z nabízeného koláče. Jak jinak by se mohlo stát, že byla v Praze postavena cyklostezka, kde kilometr asfaltu vyjde na 25 milionů korun, v Kolíně za 1,3 mld. Kč několikanásobně předražený zdvihací most, který se nezvedá, železnice na letiště do Mošnova za 243 mil. Kč, po které téměř nikdo nejezdí nebo kanalizace v Raspenavě za 300 mil. Kč, kde připojení každého obyvatele vyjde na 150 tis. Kč? Takovýchto „projektů“ jsou u nás desítky ne-li stovky. A to už vůbec nemluvím o projektech, kde se zbytečně utrácejí miliardy přímo programově, jako jsou nejrůznější vzdělávací akce.
Kolik takto nesmyslně investovaných peněz budeme muset vracet? A kolik jsme na ně museli přispět ze státního rozpočtu? Národní spoluúčast musí činit minimálně 15% celkových výdajů, v průměru to však je okolo 25%. To znamená, že jsme ze svého na často nesmyslné a zbytečné projekty financované z eurodotací v letech 2008-2014 přispěli přibližně 160 mld. korun. Každý rok to tedy činí v průměru přes dvacet miliard. To jsou čisté ztráty, o kterých se radši moc nemluví, protože pak by ztratilo smysl hlasité volání o tom, co nám přinese měsíční hlášení o DPH nebo elektronická evidence tržeb.
Ale nechci všechny házet do jednoho pytle. Najdou se projekty, které mají smysl. Díky penězům z EU se podařilo opravit či postavit některé školy nebo tělocvičny, modernizovat vybavení pro hasiče, ap. Většinou to však je na venkově, kde na těchto akcích mají místní obyvatelé zájem a jsou pod pečlivou veřejnou kontrolou. Ale i tyto projekty mají často problémy způsobené výběrovým řízením, kterým musí projít. Firmy totiž dobře vědí, že investora tlačí čas, že musí projekt dokončit v daném termínu, jinak o dotace přijde. A tak se odvolávají, různě zdržují nebo si vymýšlí vícepráce. A investorovi často nezbývá, než na jejich podmínky přistoupit.
V poslední době to navíc vypadá, že právě rozvoj a zvelebování venkova je při čerpání eurodotací až úplně na chvostu. Proč?
Těch důvodů je několik. V minulých letech se o rozdělování dotací na venkově staraly především tak zvané místní akční skupiny (MAS). Členy těchto MAS byly (a dosud jsou) obce, spolky, školy nebo drobní zemědělci. Tito členové nejlépe vědí, kde jsou peníze nejvíce potřeba a jejich rozhodnutí o tom, kam budou dotace směrovat, jsou proto většinou smysluplná. Poslední dva roky však MAS místo rozdělování dotací bojují o přežití, protože nemají peníze ani na svůj provoz. Nejspíš někomu překáží.
Dalším důvodem, proč nadále bude venkov při rozdělování eurodotací na druhé koleji, je neuvěřitelně složitá byrokracie spojená s žádostmi o tyto dotace, jejich čerpáním, sledováním a vyhodnocováním. Malé obce prakticky nemají šanci bez pomoci specializované firmy o eurodotace požádat. O školách nebo různých spolcích vůbec nemluvím. Vždyť jenom obecná pravidla pro žadatele a příjemce dotací z nového Integrálního regionálního operačního programu (IROP) mají 128 stran hustě psaného textu a navíc ještě 27 příloh. K tomu je třeba přidat specifická pravidla pro každou výzvu a ta mají dalších 38 stran a 15 příloh. Kdo se v tom má vyznat?
Podmínky čerpání dotací neurčují byrokrati v Bruselu, ale každý stát si je stanovuje sám. Proč tedy u nás musí být čerpání dotací tak složité? A už dopředu se počítá s tím, že se z eurodotací budou hradit i náklady spojené s podáním žádosti a s realizací projektu. Nejde přitom o žádné malé částky, často vynaložené na úplné nesmysly. Dám příklad ze současné praxe.
Na základě výzvy č. 19 z IROP mohou hasiči požádat o eurodotaci na nákup automobilu určeného pro evakuaci a nouzové zásobování obyvatel. Nikdo neví, kdy takový automobil může být potřeba a tak se hasiči rozhodnou si jej pořídit. Takové auto už musí něco zvládnout, takže nebude právě nejlevnější, a proto hasiči přivítají možnost pořídit si jej právě tímto způsobem. Předpokládají, že samotný automobil bude stát něco kolem 1,4 mil. Kč. Protože však nejsou schopni takovou žádost administrativně zvládnout, je třeba připočítat dalších 100 tisíc korun na služby spojené s přípravou a realizací projektu. A plných 50 tisíc korun spolkne povinná příloha žádosti, která se nazývá Studie proveditelnosti. Chápete to? Dva průměrné platy se vynaloží na nesmysl, ve kterém se bude rozebírat, zda auto vyjede do kopce nebo zda uveze devět lidí.
Když se vrátím k úvodní otázce, zda jsou eurodotace požehnáním nebo prokletím, tak odpověď je vcelku jednoduchá. Požehnáním (alespoň dočasným – většinou než to praskne) jsou pro několik vyvolených, kteří si díky těmto dotacím (a jejich neprůhledného rozdělování) přišli k velkým penězům. Požehnáním mohou být také pro ty, kterým nedokáže pomoci náš stát nebo nějaký mecenáš. Pro všechny ostatní jsou pak spíše prokletím.
Ale nemuselo by to tak být, pokud by vládu nezajímalo pouze to, kolik eurodotací se podařilo vyčerpat, ale spíše to, zda čepání bylo smysluplně. Kdyby se celý proces maximálně zjednodušil a odstranily se spousty nesmyslných podmínek a zbytečných příloh. Kdyby veškeré eurodotace šly na rozvoj veřejného života a nikoliv na podporu podnikání.
Osobně bych ale přesto dal přednost tomu, abychom se eurodotací v maximálně možné míře vyvarovali a snažili se využívat vlastní zdroje, které máme k dispozici. Vždyť v bankách se hromadí peníze, se kterými si tyto banky nevědí rady a Česká národní banka v posledních dvou letech nakoupila eura za více než půl bilionu korun. Tyto peníze by se jistě daly smysluplně využít. Dokud však o evropských dotacích budou rozhodovat stejní lidé, kteří z nich nějakým způsobem mají zároveň prospěch, těžko se něco zlepší. Kapři si svůj rybník sami nevypustí.
