Čekání na smrt?

S touto otázkou se setkávám u mnoho lidí se zdravotním postižení. Lidé se zdravotním postižením často žijí jen z invalidních důchodů. Mnoho příčin, mnoho otázek. Odpovědi  snad zde.  

Lidé se zdravotním postižením často žijí jen z invalidních důchodů. Jednou z příčin tohoto stavu je strach z neúspěchu v zaměstnání. Mnoho lidé se obává, že by díky svému zdravotnímu stavu nezvládlo práci.

Lidé se zdravotním postižením jsou většinou v práci trochu pomalejší, než ostatní zaměstnanci. Tlak na výkon a krásu, jelikož se lidi v dnešní době naprosto zbláznili, je dost velký. A tak pokud Vás 4x za sebou vyhodí z nějaké práce, začnete o sobě pochybovat.

Dle psychologů je ztráta zaměstnání více stresující pro člověka, než-li rakovina.

Vyhazov z práce po čtvrté ve zkušební době, pochybnosti, smutky a deprese, rozvoj alkoholismu, zhoršení původního postižení, nespavost a návštěva psychiatra - to jsou možné scénáře dalšího vývoje. V televizní reportáži jsem slyšel, že například úřady státní správy, než aby zaměstnávaly lidi se zdravotním postižením, raději zaplatí pokutu za to, že je zaměstnává.

V praxi to funguje na úřadech tak, že úřad dostane od státu peníze na výplatu ze státního rozpočtu. Z  těchto samých peněz zaplatí pokutu tomu samému ministerstvu (jedná-li se například o úřad práce - ministerstvo práce a sociálních věcí odešle peníze na výplaty a úřad MPSV odešle zpět část stejných peněz)

Dalším úskalím je, že lidé se zdravotním postižením jsou často u nějakého svého lékaře. Nárok na lékaře máte ze zákon číslo 2/1993, což je Listina základních práv a svobod.

Pokud jdete k lékaři, musíte zaměstnavteli, respektive svému nadřízenému oznámit, že jdete k lékaři. V praxi to znamená vyplnění propustky, podepsání šéfem a zapsání nepřítomnosti do nějakého interního systému.

Už tenhle proces je zdlouhavý a lidé se zdravotním postižením ho absolvují třeba i několikrát týdně

Velké absence z důvodu lékaře znamenají v organizace práce zástupy a organizační problémy. Aby se zaměstnavatelé prostojů zabavili, radši člověka se zdravotním postižením nevezmou do práce.

Snadné východisko z této šlamastiky je invalidní důchod. Přiznání invalidního důchodu je velmi zdlouhavá věc. Lékařská posudková služba ČSSZ hodnotí naprosto vše o zdravotním stavu, sociální integrace, medikace, doby trvání zdravotního postižení, jestli není nějaká možnost vyléčení, dokonce i volají mým specialistům, jak často je navštěvuji a jestli mám vážný zdravotní stav.

Prvním problém je přiznání invalidity. Často se totiž stává, že LPS ID vůbec nepřizná. Člověk se pak musí odvolávat “ke všem čertům”.

Naprostým šokem je výše invalidního důchodu. Já sám mám ochrnuté částečně celé tělo, postižení zraku a mám ID prvního stupně ve výši pouhých 5.036 korun. 

A mí kamarádi jsou na tom podobně.

Takže z důvodu třesu rukou mi vypadávají věci, musím si často odpočinout, kvůli opakovanému vyhazovu z práce mám psychické potíže - velmi těžké deprese a úzkosti . 

To vše zhodnotil stát ID 1. stupně a 5ti tisíci korunami. Takže žiji jak žebrák. Často prosím, aby mi napsali lék bez doplatku. Kvůli finančnímu zabezpečení stále žiji s rodiči a o své vlastní rodině s i můžu jen nechat zdát. 

Dívám se jak ubýhá hezky život mým spolužákům ze základky, jak jezdí v autě (mimochodem řidičský průkaz je díky mém postižení také dost těžká věc) Je mi z toho ze všeho moc smutno Ptám se sám sebe: ,,Opravdu  čekám jen na smrt?” 

Sumeček