Když jdu venku po ulici, potkávám mnoho lidí. Každý jsme jiný. Někdo malý, někdo velký, někdo má modré oči, někdo má hnědé oči, Přitom vidím, že většinou lidi s tělesným postižením ostatní vštšinou přehlížejí.
Jsem člověk se zdravotním postižením. Mám od narození částečně ochrnuté celé tělo a postižení zraku, vystudoval jsem vysokou školu. V dospělosti napadám na jednu nohu, no zkrátka kulhám. Když jdu po ulici, úplně vidím, jak ostatní lidé uhýbají pohledem, aby mne neviděli. Mne to velice vadí a svým způsobem mi ostatní lidé říkají, kde je moje místo. Ano, přesně tam, tam, kam patřím, aniž by se mne zeptali, kam patřím, kam chci patřit, kde v jaké sociální vrstvě společnosti, chci být…..na samé dno,
Když si pustíte televizi nebo rádio, neuslyšíte skoro nic o lidech se zdravotním postižením. Nyní pominu Advent a Adventní koncerty, které jsou většinou věnovány lidem se zdravotním postižením. Kromě Vánoc o lidech se zdravotním postižením vůbec skoro neslyšíte. A to mne velice trápí a je to smutná vizitka naší české společnosti.
Přitom nikomu nevadí, když je člověk malý, velký, má nějakou barvu očí, s tím se lidé dokázali srovnat. Pokud je ale někdo po úrazu, máte smůlu. Ve společnosti existuje totiž mnoho předsudků vůči lidem se zdravotním postižením. Například to, že jsou pomalí, často nemocní apod.
Já tvrdím, že pokud člověk se zdravotním postižením bude v práci spokojený, nebude tak často marodit a bude pracovat svým tempem, jak nejlépe umí. Nejsme zlí, jsme jenom nešťastný z toho, jak se s námi zachází. A co vy, bojíte se odlišností?
Pavel Slouka alias Sumeček
foto: vozičkar.com
