Ač jsem od „ Humanitárního bombardování™ „ Jugoslávie Paktem NATO maximální možný televizní ignorant, zejm. co se zpráv a komentářů týká, Kauza Michaláková pronikla „Světe div se!“ i ke mně“. Když jsem tedy poprvé zaslechl kauzu Michaláková, proplakal jsem vzápětí metry polštářů a matrací. A topil se v moři slz nad osudem nebohých Čechů, zavlečených a unesených do zahraničí. Plakal jsem stejně, či možná i dokonce více, nežli ostatní okolo mě. Odmala jsem byl v zajetí rodinných osudů válečných sirotků či adoptovaných členů rodiny. Stejně tak i po léta odkládaných dětí příbuzných u prarodičů z důvodů neschopnosti jinak zvládnout oslnivou světovou kariéru rodičů. Téměř nikdy jsem nezažil zavřené dveře. Nikdy jsem nebyl během těchto hovorů odesílán „jdi si do svého pokoje“. Odmalinka jsem byl součástí řešení či napravování výše nastíněných rodinných traumat. Na kauzu Michaláková jsem tedy začal měnit názor až poznenáhlu. A opatrně.
Největším zvratem byl pro mne výjimečně mnou absolvovaný televizní Hyde Park s panem dr. Kapitánem asi před již čtvrt rokem. Pořadem se opakovaně linulo odkazování pana doktora na matkou a jejími advokáty utajované rozsudky norských soudů.
Moderátor České(?!) televize však dělal hluchého. Anebo alespoň se jako hluchý tvářil, aby měl Hyde Park vůbec důvod hodinu poté pokračovat. A mlátit naprázdno slámu.
Přesto další dny, týdny a několik měsíců pokračovaly demonstrace Čechů fandící nebohé matce, které měly (a mají) donutit zlé Nory vydat děti Česku, bez ohledu na rozsudky a fakta v nich obsažená. Připomíná mi to kdysi ihned po Plyši Havlem omilostněného cyklistu Šimůnka (V roce 1992 způsobil autonehodu, při níž zemřeli tři lidé, za což byl odsouzen k 18měsíčnímu nepodmíněnému trestu. Po pěti měsících vězení byl díky udělení milosti Václava Havla propuštěn!).
Či stejně Havlem omilostněného otcovraha Odložila, jen proto, že je přece synem světově známé Věrunky Čáslavských.
Demonstrace a reakce v českém internetu na podporu „české“ matky mi připomínají i skandování Zlatým hochům z Nagana, které burácelo českou Gott/linou v době, kdy sténala pod maximálně přilepovávanými „Pijavicemi“, akcelerovanými i neblahými „Klausovými balíčky“.
Krev se z ovčanů i národa linula proudem, ale národovci z posledních sil skandovali „Zlatí hoši z Nagana, Zlatí Hoši z Nagana – kdo neskáče není Čech, HOP, HOP, HOP!“.
Dnes podobné „rozhýbávání národa – Kto něskáčet - TOT MOSKÁL – HOP, HOP, HOP!“, slyšíme dennodenně z Ukrajiny, rozervávané opět nasazenými „PIJAVICEMI“ a ovčanskou válkou.
Co naplat, že málokdo na světě tehdy i dnes věděl, že se vůbec v nějakém Naganu hrál nějaký periferní ICE HOCKEY – a že vyhráli jacísi exoti z neznámé entity "CHECK" ?! Českou vytunelovávanou Gott/linou se přesto linulo: HOP, HOP, HOP!
Nyní opět „je šance“ zopáknout si recept Šimůnka, Čáslavské/Odložila – a zažít vítězné NAGANO!
Rozsudek, nerozsudek. Skutečnosti, neskutečnosti. Skutečný a legitimní zájem dětí, které údajně mají dvojí(!!!) ovčanství, musí stranou – HOP, HOP, HOP!
Zažil jsem v mém nejbližším rodinném okolí vrstevníka, který se počůrával, když na něho promluvila vysoce vzdělaná vlastní matka. Matka, která s ním hovořila jiným jazykem, nežli byl několik let vychováván babičkou. Babička ho vychovávala, aby se rodičům mohl v klidu kořit celý svět, včetně amerických presidentů.
Rodiče zvládli oslnit svět. Nezvládali se ale věnovat výchově syna, i když později sebevíce chtěli a dokázali si i najít čas i investovat nemálo prostředků. A dodnes po desítkách let, ač nakonec bydlí ve stejné blahobytné zemi několik set metrů od sebe, v některých nejkritičtějších momentech, které nejsou schopni vzájemně zvládat, komunikují v některých okamžicích jen přese mne. Bez ohledu na díky tomu chátrající společné majetky v dalších zemích, bez ohledu na cokoliv, co kdysi považovali za priority č. 1.
Stejně tak se domnívám, že hodná paní Michaláková několik klíčových týdnů a měsíců handlovala s norskou ochranou dítěte – tu se pod nátlakem rozešla s manželem a otcem dětí, tu snášela ponižující vyšetřování, aniž by ostře zažalovala ty, kteří rodinu udali. Polští rodiče v podobném případě jednali kategoricky – vztah s Norskem obětovali – a zachovali rodinu. A přesvědčili tím svět nejen okolo sebe. Paní Michaláková se zachovala naopak.
V jedné včerejší diskusi jsem dostal odkaz na záznam rozhovoru v přímém přenosu s advokátem paní Michalákové, kde argumentuje stran nezveřejnění rozsudku, že „...by fakta uvedená v rozsudku mohla poškodit paní Michalákovou před norskými úřady...“.
Proboha, vždyť na „TĚCH FAKTECH“ stojí (a příp. padá) zadržování jejích dětí!!!
I nejnovější vyjádření dr. Kapitána nasvědčuje tomu, že „TA FAKTA“ nejsou pro paní Michalákovou příznivá. Neboť pan dr. Kapitán připouští, že i v Česku by mohla „TA FAKTA“ vést k odebrání dětí z rodiny.
Přesto na českých ulicích pohopsávají demonstranti a vykřikují: „Vraťte děti (hodné) české mámě! HOP, HOP, HOP!“.
Bez ohledu na to, že by se mohly pomočovat, jakmile by je chtěl někdo „vychovávat“ v jazyku, na který nebyli dlouho ve výchově zvyklí. Bez ohledu na to, že mají dvojí ovčanství – tedy i státu, kde vyrůstají, „cvrnkají od mala kuličky“, v jehož jazyku a reáliích uvažují i si svět okolo sebe osvojují.
Matka, její advokáti i posháněný český komparz rozehrávají už dlouho hru. Hru, v níž ani matka, ani advokáti již v podstatě nemají co ztratit.
Ztratit mohou jen oba chlapci. A Česko, pohopsávající a již dostatečně rozhopsané v rytmu Zlatých hochů z Nagana – DOMŮ – HOP, HOP, HOP!
Fakta, nefakta, rozsudky, nerozsudky – ve jménu Šimůnka, Čáslavské/Odložila - i Hochů z Nagana – HOP, HOP, HOP!
