"Jo, jo, mami, Malýho lorda, sím!" - a byl jsem blahem bez sebe. Nežli jsem se naučil číst, byl jsem závislý na výběru dospělých okolo mě. Ale přesto jsem si některé knihy natolik oblíbil, že jejich navrhované reprízy jsem nadšeně vítal. Tahle byla jedna ze zamilovaných. Kdo knihu nezná, tak jde o starý příběh malého newyorského chlapečka, který se narodil Američance a synovi britského lorda. Dědeček lord kvůli „nerovnému sňatku“ přeruší veškeré styky s rodinou. Tatínek záhy umírá. Po určité době si starý lord zve vnuka k sobě. A začíná pokus o soužití přímočarého a nespoutaného chlapce se škrobeným noblesním prostředím, zakrývajícím povýšenectví a agresivitu nejen aristokratických Britů. Příběh samozřejmě ve mně nejen napoprvé vyvolal bouři nepochopení, proč někdo nemá druhého rád jenom proto, že není škrobený, zlý a zákeřný jako on sám. Maminka mně, kromě významu britského impéria a neokoloniálního pohledu Britů na svět, knihou i vysvětlila a dovedla k pochopení, co to jsou zvyky a rituály.
Do života jsem si tedy nesl, že přetvářka je pro některé lidi nezbytnost. A rituály chrání jednoho člověka před druhým, aby se neměli přirozeně a snadno rádi... Protože jsem naopak rodiči a příbuznými nikdy nebyl veden k rituálům, v životě mi „rituály“ strašně moc scházely. A jak jen to trochu šlo, chtěl jsem si nějaké rituály osvojit. A cítit se tak trochu „aristokraticky“. Kromě každovečerního poslechu Hlasu Ameriky jsem si tedy za zlého bolševíka k mé „westernizaci“ a k úspěšnému vymývání hlavy naordinoval i nedělní ranní relaci BBC. Vždy jsem si slavnostně rituálně napustil vanu s hodně pěny, pustil tranzistorák a poslouchal moudra vznešeného světa, linoucí se zpoza kanálu. Voda ve vaně mi asociovala pocit, že klíčová sdělení musí razit cestu ke mně také nad vodou.
Ale rituál fungoval. A ohromně jsem si to užíval natolik, že jsem ani nemohl ze soboty na neděli dospat. Pokud se nemýlím, relace začínala už v 7:15! Aby byla moje „westernizace“ a „ritualizace“ dokonalá, ihned poté jsem vyrážel každou neděli do parku do Grébovky na ilegální burzu anglosaských gramofonových desek, západoněmeckých Bravíček a obrázků "života jako z Neckermanna“. Nejen že se člověk snadněji pak „westernizoval“. Ale pokud byl i šikovný, tak obchodováním s elpíčky, plakáty a objednávkovými barvotiskovými katalogy snadno bohatl. A rovněž se stal pro své okolí majákem barvotiskového atraktivního proamerikanismu v každodenním zlém socialistickém šedivém reálném světě. Kdo „šmelil elpíčka“, tak měl snadno hodně holek, peněz, kamarádů. A byl považován! Stačilo jen v neděli nevyspávat, vstát. A do oběda bylo splněno!
Co čert ale nechtěl, jednou na Nový rok mi popadla marnost, co spíš bývá povahou „žen leštikliček“. Asi jsem se buď víc na Silvestra veselil. Nebo naopak. Ale ráno na Nový rok mi popadl splín – všechno je uděláno, všechno je hotovo. Nic mi nechybí. A tak mám strašnou depresi. Žádný novoroční rituál po ruce, o který bych se opřel! Co já budu dělat? Venku tehdy mráz a sníh. Všichni zalezlí. Rozhodl jsem se tedy, že si budu leštikličtit auto v garáži. Do té doby jsem bral novoroční projevy presidenta Československé socialistické republiky jako nutné zlo a tradici. Žádný kovbojský vzrůšo se od nich nedalo čekat. Proto mi ani nepřitahovaly pozornost. Hlas Ameriky večer bude jiná klasa! A kdyby zlý bolševík nerušil „Svoboděnku“, byl by to ještě dokonalejší svět!
Přesto jsem si „Husáka“ v rádiu v garáži pustil. A do toho si leštěním kliček na autě léčil novoroční splín. Jak tak leštím a leštím a snažím se ho nebrat vážně a nepřemýšlet nad jeho „pravdami“, dostaví se naprostý opak – vždyť von fakt nekecá! Vždyť to co blábolí je skutečný obraz světa okolo mně. Nebarvotiskový, bez dunivé muziky a fanfár ze Star Wars. Ale je to reál! S tímhle reálem stojíme a padáme. A tohle nám ještě chybí a máme to před sebou. Proč jsem ani jemu, ani dalším bolševikům nechtěl a ani neuměl do teď rozumět, co říkali?!
Ten novoroční den jsem pak až do večera přemýšlel, zda tedy po škole podle plánu emigrovat, či neemigrovat. Jestli to „nenekrmanské a nebravíčkovské šedivo“ okolo mě je moje zem. Jestli chci mít každé sdělení, co ke mně míří, reaganovsky zabalené jako cajk v Bravíčku s co nejvíce bradavkama okolo. Nebo zda mi jde o podstatu. Určitě jsem to ani tehdy, ani později jednoznačně nevyřešil.
Přesto jsem měl od té doby jednoznačný rituál: Novoroční projevy dr. Husáka poslouchat v garáži, s klůckem v ruce. Abych jim rozuměl, přijímal je a cítil se alespoň trochu hrdý na svou zlou šedivou sociastickou nenekrmanskou a bezbigboardovou zemi. A na to, co ten který rok dokázala a co ji záhy čekalo. I když mi to nebylo předžvýkáno s reaganovským wow efektem. Už těch projevů dr. Husáka do převratu mnoho nebylo.
Po převratu jsem to párkrát zkusil. Ale prvoplánovitá faleš z projevů následovníků dr. Husáka až čišela. Teprve vánoční projevy pana prezidenta Miloše Zemana mi nyní dávají šanci, že se možná poslech našich „panovníků“ stane pro mne opět příjemným rituálem, na který se budu vždy těšit!
