Bylo nás pět. Samí kluci. Konec prázdnin před nástupem na střední školu, takže všem bylo už 15 let a byli jsme trestně odpovědní. A čekali na Posázavský Pacifik v Braníku, odkud jsme chtěli objet posázavské hospody a rozloučit se během jednoho dnes s prázdninami. S STB (tedy „s tou zlou“ komunistickou Tajnou státní bezpečností) jsme měli jen jedinou životní zkušenost z loňského koncertu Suzi Quatro v Praze, kam jsme se probojovávali bez šance získat včas standardní vstupenky.
Internet tehdy neexistoval a o koncertu „západní hvězdy“ (tedy pro nás zakázaného ovoce) jsme se dozvěděli šuškandou až na poslední chvíli. Před hokejovou halou v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka (dnes Výstaviště Holešovice) jsme se tlačili v davech a ukecávali penzisty, kteří si nejen na koncertech ale i na hokejových utkáních přilepšovali jako kontroloři vstupenek a uvaděči.
Soukromé ochranky a „steroidové mlátičky“ mezi nimi byly tehdy ještě pojem neznámý. Jak se po minutách blížil začátek koncertu, napětí houstlo. A usměvaví staří pánové se dostávali rychle do problémů za situace, na kterou nebyli zvyklí a připravení. Na hokejových utkáních bylo zvykem, že nejprve šli „platící diváci“. Velká část socialistických ovčanů chodila na sportovní a kulturní akce naprosto ZADARMO. Fungovalo to tak, že naprostá většina zaměstnavatelů, škol, klubů dchodců a pod. nakoupila ze společné kasy „permice“ (pernamenty). A kdo měl zájem, vyzvedl si permici u kulturního nebo sportovního referenta podle principu „kdo dříve přijde, ten dříve mele“.
Na koho se permice nedostala, šel pro vstupenky do předprodeje nebo do pokladny těsně před akcí. A za své. Ale existovala ještě třetí – a tzv. „sociální možnost“. Jakmile bylo jasné, že prošly přes pořadatele všechny permice a platící diváci, dostala se ke slovu „socialistická flexibilita“. Ta spočívala v tom, že se usměvavým dědulům šouplo malinkaté všimné (obvykle cca 2-5 Kčs, někdy i papírová desetikoruna tzv. „pětka“). A oni zájemce coby „Last Minute“ dopravili v jejich pořadatelské štafetě na sedačky, které nebyly vyprodány či zasednuty permicemi. V době neexistence strojových rezervačních systémů to vše stálo a padalo jen a jen na invenci těchto usměvavých a vlídných „šedých vlků“.
Suzi Quatro však před Sportovní halu přilákala tisíce neuspokojitelných mladých lidí. Někteří přijeli i ze Slovenska, DDR, Polska a možná i Maďarska nebo ze Západní Evropy. Poprvé jsme se (coby 13-14 letí) museli začít chovat tržně – tj. naprosto bezohledně k ostatním okolo sebe i k „šedým vlkům“, kteří poprvé v životě přestali zvládat situaci. Šedí vlci nebyli poprvé všem zájemcům o „Last Minute“ s to slíbit zajištění sedačky. Když agresivita „ztržnělého“ socialistického davu dosáhla maxima, kde se vzali - tu se vzali, začali se mezi námi kouzelnicky zjevovat STBáci. Vedle nás se do té doby tlačící „tůrista z NDR“ v plesnivých džínách vytáhl najednou STBcákou placku. A vyvedl nejagresivnějšího jedince z davu. Začaly najíždět policejní antony. A STBáci v džínách a kožených bundách předávali nejagresivnější „Last Minuty“ uniformovaným policistům do antonů.
Za normálních okolností bychom asi (pod vlivem našich vymytých mozků poslechem Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy) vzali nohy na ramena. Ale Suzi Quatro byla nejsladší motivací, takže jsme tlak okolí i strach z STB zuby nehty vydrželi. V poslední chvíli jeden kamarád našel konečně mezi pořadateli svého strejdu co by tušeného občasného „šedého vlka“. A my mohli za pár korun diškrece o pár minut později už „svobodně“ dupat v zablácených botách vestoje po sedačkách, točit bundama nad hlavou, křičet našprtané anglosaské vulgarismy a proamerická hesla. A cítit se ve zlém socialistickém pekle najednou „tak strašně free“. Byli jsme v davu. A nikdo by kvůli nám nezkazil přece koncert, na kterém bylo přítomno 99% pražského nejen západního diplomatického sboru a korespondentů „nezávislého tisku“ z ciziny!
(Pokračování brzy!)
