Téma, na které již bylo mnoho napsáno. Těžko si někdo může myslet, že peníze neovlivňují životy všech lidí na této planetě. Není zkrátka pochyb o tom, že se jedná o fenomén nad jiné důležitý a je jedno, jedná-li se o peníze papírové, kovové nebo jen virtuální na účtech vedených v počítačových programech. Všichni je potřebujeme k životu. Ale nechci zde rozvádět žádné, už beztak téměř nesrozumitelné, filozofické a ekonomické monetární ekvilibristiky. Znepokojuje mne úplně jiná věc. Když peníze všichni tak samozřejmě používáme, rozumíme vůbec jejich podstatě a důsledkům jejich používání v celém historickém kontextu a hlavně v kontextu současných událostí a budoucích vizí? Obávám se, že ne tak docela.
Dovolím si totiž tvrdit, že v porozumění fenoménu peněz lze nalézt klíč k lepšímu pochopení historie, současnosti i možných variant budoucnosti.
Především je třeba si uvědomit, že peníze nikdy nevznikly příkazem žádné "geniální" autority. Vznikly totiž spontánně v rámci přirozených tržních procesů směny a dělby práce. Jako takové vznikly za účelem usnadnění směny a snížení jejích transakčních nákladů.
Další důležitou skutečností je, že v procesu jejich vývoje se skoro vždy jednalo o tak zvané "komoditní" peníze. To znamená, že peníze byly kryty zlatem, stříbrem či jinou vzácnou komoditou s omezeným dostupným množstvím nejdříve ve formě mincí z drahých kovů (např. ze zlata) a později v papírové formě jako poukázek na zmíněné komodity.
Nelze diskutovat s faktem, že rozvoj používání peněz s sebou přinesl nevídaný rozvoj výroby a obchodu, který přinášel lidstvu blahobyt.
Všechno ovšem zkomplikoval jeden zásadní problém. Velmi záhy se peněz chopil každý vládce, panovník, stát, prostě elita. Jak? A proč? To je klíčové. A snadno pochopitelné. Je nasnadě, že například zlaté mince lze razit se stejnou hmotností, ale s menším obsahem zlata a s přísadou jiného, již ne tak vzácného, kovu. To pak znamená, že při stejném množství zásoby zlata lze razit více mincí. Dojde pouze k jedinému efektu. Kupní síla každé mince se sníží ("rozmělní"). Pokud je tato činnost prováděna v rámci volného trhu, nic tak strašného se neděje, protože lidé si toho velmi brzy všimnou a budou odmítat přijímat peníze neplnohodnotné a budou se pídit po těch ještě plnohodnotných. Důsledkem pak je, že v konečném čase plnohodnotné peníze úplně vytlačí z trhu ty neplnohodnotné.
Co se však stane, když někdo provede takové rozmělnění hodnoty peněz? Největší výhodu z nich budou mít ti, ke kterým se tyto peníze dostanou nejdříve. Nejvíce pak na to doplatí ti, ke kterým se dostanou jako k posledním. Ti tento deficit pak fakticky zaplatí právě sníženou kupní silou těchto peněz. Není to zkrátka nic jiného, než inflace. Ještě jednou, profitují ti na začátku a zaplatí to ti na konci tohoto procesu.
Důsledkem inflace peněz (jejich znehodnocování) tedy není nic jiného, než skrytý přesun hodnot od těch "na konci" k těm "na začátku". No, a o to přece jde. Jak by to kterýkoli panovník, či stát, mohl nechat volnému trhu, který vše zase uvede sám do pořádku?
Prostě se řekne: "Znehodnocování peněz je zločin. Nelze dovolit, aby kdokoli, koho to napadne, to dělal jen tak pro své obohacení."
A co já? Panovník a vládce. Pokud tu někdo má na něco takového právo, jsem to já. A já tohle nestrpím. Vydám zákon, že pouze já smím vyrábět ty "správné" peníze a za vás, všechny ostatní, pohlídám, že budou plnohodnotné. Navíc vám tím pádem stanovuji povinnost tyto moje peníze používat. Žádné jiné.
Nic není více vzdálené pravdě, než toto.
Tímto krokem získal panovník či stát jako jediný výhodu inkasovat profit z inflace, kterou sám řízeně vytváří ve svůj prospěch. Inflace je totiž ve skutečnosti skrytou daní. Funguje automaticky bez toho, aniž by pro tuto daň bylo třeba vytvářet jakýkoli další zákon.
V průběhu času jsme se dostali až do situace, kdy peníze již vůbec nejsou "komoditní". Nejsou kryty absolutně ničím. Proč? Protože "zlatý standard" byl definitivně opuštěn. Peníze jsou vytvářeny z ničeho a jsou kryty pouze důvěrou ve splacení dluhu, který představují. To je totiž ten mechanizmus, který umožňuje zadlužování států až do situace, kdy již není reálné dluhy splatit. Co musí následovat, není těžké domyslet.
V důsledku různě prováděných inflačních procesů v různých zemích různým způsobem a s rozvojem mezinárodního obchodu dochází k nevyrovnaným platebním bilancím a tím pádem k odlivu nebo přílivu různých měn a zlata, neboť ještě dlouhou dobu bylo zlato používáno jako komodita k vyrovnávání platebních bilancí mezi státy. Nicméně způsobované problémy vedly a vedou i nadále k "potřebě" čím dál většího tlaku na existenci pokud možno jedné centrální banky, jedné monetární politiky a to se neobejde bez jedné jediné legální měny.
Co pak si lze nevšimnout prohlášení mnoha nejvyšších představitelů těch nejmocnějších států a jejich volání po jednotné měně, jednotné monetární politice a jedné celosvětové vládě? Lze si nevšimnout skutečnosti, že skutečnou moc mají ti, kteří peníze vytvářejí, dělají to naprosto "legálně" v mezích zákona a mají za sebou veškeré dostupné donucovací prostředky?
Již několik staletí jsme obelháváni. Díky dosavadní existenci politicky i ekonomicky rozděleného světa, prozatím selhávaly všechny metody státu v této oblasti. Z jednoho prostého důvodu. Cena za skrytou daň jménem inflace musí být nakonec vždy zaplacena. Problém je pouze ten, že v různých zemích různě a tak bezděčně působící tržní procesy brání nadnárodním hybridním bankovním-státním kartelům mít proces inflace pod kontrolou. Světová oligarchie elit se inflace nebude nikdy chtít vzdát. A tak se její veškeré úsilí zaměřuje na jediné - vytvoření nového světového řádu - "new world order". Řádu jedné světové vlády, jedné měny, jedné centrální banky, jedné policie, jedné armády a jednoho nejvyššího soudu.
Nenechme se mýlit! Žádné finanční a hospodářské krize NEJSOU způsobovány selháváním trhu ,ale naopak nepřirozenými zásahy států do něj za účelem udržení si té nejdůležitější daně a profitu z ní, kterým jsou státy a zájmy jejich privilegovaných skupin financovány. A ukazuje se, že chtějí-li tyto elitní vládnoucí světové skupiny dobře spát, není pro ně jiné cesty, než "new world order".
A co to pro nás ostatní vždy znamenalo? Vždy jen určitý stupeň otroctví a podřízenosti bez možnosti do běhu událostí nějak významně zasáhnout. Protože jsme tomu skoro vždy ještě zatleskali.
A co pro nás ostatní znamená Nový Světový Řád? Nic než úplné otroctví na mnoho let, možná staletí, než se tento systém sám svojí vlastní vahou zhroutí. Ovšem jen za cenu obrovských nákladů a lidského utrpení.
Neměli bychom podceňovat nebo ignorovat význam peněz v našem životě. Sami jsme dopustili, aby se staly nástrojem neomezené moci omezené části populace. Jediným řešením je vzít si tuto moc zpět.
Jak? Toť kardinální otázka! Těžko na ní odpovědět jednou větou. Jedno je však jisté. Pokud se nepokusíme o návrat k tradičním myšlenkám osobní svobody a zodpovědnosti uplatňovanými v reálném životě, pokud budeme stále volit ty samé kolektivisty, kteří neusilují o nic jiného než o absolutní moc nebo minimálně žijí v iluzi, že by se o takovou moc mohli podělit, není nám pomoci.
Metody k dosažení nového světového pořádku jsou totiž založeny na kolektivistických principech, které jsou stejně klamné, jako je zdůvodnění monopolu státu na peníze. Pod heslem "práva většiny" se neskrývá nic jiného, než prosazení práva absolutní menšiny. Tyto menšiny jen totiž již dávno pochopili, že toho lze snadněji dosáhnout konsensem než přímým násilím.
Ze svého studia na vysoké škole si pamatuji, jak nám na seminářích marxismu-leninismu někteří kantoři říkali, že celá řada západních ekonomů a politologů se nechá slyšet, že: "Marxismus je příliš dobrý na to, abychom ho nechali marxistům."
Tehdy mi to přišlo k smíchu. Dnes už rozumím.
Kdo chce volit kolektivisty, ať je volí. Dočká se dříve nebo později, stejně jako já, nové totality.
Já je ale volit určitě nebudu.
