Už jsme si, tak nějak, zvykli, že po volbách se z programu té či oné politické strany stane trhací kalendář. Reálná politika je totiž skutečně uměním možného. Nezbytnost koaličních vyjednávání a hledání průniků programů jednotlivých členů koalice skutečně vede a musí vést ve výsledku k nějakému kompromisu. Ovšem za předpokladu, že průnik těchto množin je významnějsí než doplňky tohoto průniku.
To musí uznat každý soudný člověk. V tom není až takový problém. Ten leží jinde.
Dal jsem si práci a hledal jsem na internetu dokumenty, které by mi jasně sdělovaly, z jaké politické filosofie ta či ona politická strana vychází, čili na jakých stojí základech, jaký myšlenkový a pojmový systém vede jednotlivé strany k vytvoření a posléze hájení jejich politického programu. Zdálo by se, že „překlopení“ zásad politické filosofie dané strany do jejího programu provádění reálné politiky je jaksi přirozené a automaticky se to předpokládá.
Jaké ale bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že tomu tak není! Čekal bych, že každá politická strana vydá veřejně dostupný dokument, který jednoznačně podchytí filosofická východiska a zásady pro činnost a fungování strany, vytváření politického programu a jeho prosazování v reálné politice.
Vážení, přesvědčte se o tom sami, nic takového neexistuje. Pouze jedna výjimka. Strana Svobodných takový samostatný dokument zveřejňuje na svých stránkách a nazvala ho „Politická filosofie Svobodných“. Samozřejmě by se s obsahem dalo polemizovat, ale v zásadě je z něho jasné, na jakých pozicích strana stojí. Naopak, co je podstatné, s většinou obsahu polemizovat skutečně lze, což dokazuje existenci obsahu.
U ostatních stran najdete (většinou) Článek (kapitola,paragraf,...) 2 stanov. Jedná se zpravidla o pár nic neříkajících nebo sobě si odporujích odstavečků. Většinou arbitrární výroky, se kterými lze jen těžko polemizovat. Ale nechci zde tyto výtvory rozebírat. Ať si každý udělá svůj názor.
Řekněte mi, prosím, někdo, podle čeho se má volič řídit, chce-li racionálně posuzovat platnost programu politické strany a následně únosnost kompromisů, které strana musí dělat při provádění reálné politiky? Říká se, že politika je soutěž ideí. Opravdu?
Nikoli. A odtud „ideová vyprázdněnost politiky“.
Můžeme si myslet, že se jedná o filosofickou impotenci politických stran a jejích představitelů. Ale spíš bude pravdou, že se tak děje záměrně. Jsem dalek toho obviňovat politiky z úplné tuposti. Děje se tak proto, aby se politika snadněji udržela jako dobrý byznys, a aby se zdálo, že přeci jen o nějaké ty myšlenky jde. Ale o jaké?
To, zdá se, voliče příliš nezajímá. A mělo by. Vztah mezi voličem a politikem není a nemůže být vztahem obchodním, což však nevylučuje vztah smluvní. Volič by přece neměl politikovi něco poskytovat a politik by voliči neměl nic poskytovat rovněž. Pouze chránit jeho práva. Jaká práva?
O to tu jde. Jasně dopředu říci, co jsou práva a co už ne, respektive co je morální a etické a což už ne. A jasně to filosoficky zdůvodnit. Jinak, než filosoficky to totiž nelze. Existuje vůbec poptávka po nějaké politické filosofii?
„...ale lidé neměli na filosofa čas a ušlapali ho.“ Filosof zemřel a s ním umírá i filosofie.
