Obvykle se dívám na film až do konce, stejně tak knihu. Existují dvě výjimky, jednou je film Schindlerův seznam, od kterého jsem odešel v polovině, a kniha Znásilnění Nankingu, kde jsem přečetl jen dvě stránky.
Znásilnění Nankingu je masakr neuvěřitelného rozsahu. Přesto si to u nás málokdo pamatuje a v dnešní době se to prostě nepřipomíná. Nechci spekulovat proč, mluvme jen o tom, co se 13. prosince 1937 a dále v Nankingu stalo.
Japonské ozbrojené síly dobyly Nanking a začaly masově zabíjet obyvatele. Toto zabíjení trvalo asi 6 týdnů a odhadovaný počet zabitých lidí se pohybuje mezi 200 000 až hodně přes 300 000, přičemž 20 000 až 80000 žen bylo znásilněno.
Ve skutečnosti se Japonci v Číně, Singapuru (https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Singapore#Alexandra_Hospital_massacre ) a dalších místech, která obsadili, chovali mnohem hůře než Němci v Evropě. Přesto se na to v Evropě většinou zapomíná. No a korunu tomu nasadili Japonci, kteří masakr v Nankingu vesměs buď ignorují, nebo tvrdí, že k němu nikdy nedošlo. Případně to nazývají, že japonské ozbrojené síly "obnovily ve městě pořádek". To je velmi zjednodušený pohled, nazývat masové vraždění obnovováním pořádku. Japonští důstojníci dokonce soutěžili, kdo první zabije 100 lidí mečem a psalo se o tom jako významném sportovním výkonu.
V roce 1937 informoval ósacký deník Mainiči šimbun a jeho sesterský tokijský list Niči šimbun o souboji dvou japonských důstojníků, Tošiakiho Mukaie a Cujošiho Nody z 16. japonské divize. Oba muži podle popisu soupeřili o to, kdo jako první zabije mečem 100 lidí před dobytím Nankingu. Od Jurongu po Tchang-šan (dvě města v čínské provincii Ťiang-šu) Mukai zabil 89 lidí, zatímco Noda 78. Soutěž pokračovala, protože ani jeden z nich nezabil 100 lidí. Než dorazili k hoře Zijin, Noda zabil 105 lidí, zatímco Mukai 106 lidí. Oba důstojníci údajně v zápalu boje překonali svůj cíl, takže nebylo možné určit, který z důstojníků v soutěži skutečně zvítězil. Proto se podle novinářů Asami Kazuo a Suzuki Jiro, kteří psali v tokijském listu Niči Niči Šimbun z 13. prosince, rozhodli zahájit další soutěž, v níž měli zabít 150 lidí. (ze stránky https://en.wikipedia.org/wiki/Nanjing_Massacre)
Nechci zde explicitně opakovat, co se tam dělo, koho to zajímá a má na to žaludek, může si přečíst knihu "Znásilnění Nankingu" nebo se stačí podívat na webové stránky https://en.wikipedia.org/wiki/Nanjing_Massacre nebo v české zjednodušené verzi https://cs.wikipedia.org/wiki/Nankingský_masakr.
A další velmi zajímavou záležitostí týkající se masakru byla role Němce Johna Rabeho, člena NSDAP a Hitlerova stoupence (https://en.wikipedia.org/wiki/John_Rabe_(film)). V bezpečné zóně v Nankingu, kterou s dalšími vytvořil, zachránil asi 200 000 Číňanů před Japonci. Když se situace v Nankingu uklidnila, vrátil se zpět do Německa a k velké nelibosti německých úřadů objížděl Německo a vyprávěl o jejich spojenci Japonsku a jak se v Číně Japonští vojáci chovali. Gestapo si ho předvolalo a promluvilo mu do duše :-), že je v jeho vlastním zájmu, aby si své zkušenosti nechal pro sebe. Pak ho ale i s jeho deníkem propustilo. John druhou světovou válku přežil a po válce žil ve velké chudobě. Přesto na něj lidé z Nankingu nezapomněli, a když zjistili, jak je chudý, poslali mu peníze, aby mu pomohli, stejně jako on předtím pomohl jim. Je to krásný čin lidskosti. Nanking dokonce Johnovi nabídl, aby se přestěhoval do Číny, ale on nechtěl opustit Německo.
Příběh Johna Rabeho se mi líbí, protože mi říká, že nic (většinou) není černobílé. Jak je možné, že člen NSDAP a podporovatel Hitlera chránil nepřátele svého spojence? Samozřejmě že to možné je, protože se to skutečně stalo. Navíc se mi líbí i to, že lidé z Nankingu pomáhali Johnovi po válce, udělali jako projev vděčnosti a nemuseli, což je na tom to krásné. Snad se nic podobného jako Nankingský masakr nebude opakovat.
