Zahrádka

Mezi nebem a zemí jsou věci, kterým nerozumím, například kvantová mechanika, což je pochopitelné. Ovšem to, že nejsem schopen vysvětlit, jak se mi občas podaří vypěstovat nebo zahubit něco zeleného na mé zahrádce, je podivné.

Na zahrádce je krásné především to, že se tam každé nové jaro, léto i podzim opakuje úžasný svět.  Když v podvečer odcházím, cítím se spokojený a v pohodě, podstatně lépe než když vstávám od počítače. Asi bude něco pravdy na tom, že práce na zahrádce odstraňuje stres, zklidňuje člověka a má na něho pozitivní vliv a to jak na imunitní systém, tak po psychické stránce. Stálá klidná práce přináší neustálou radost ze života.

Když se slunce pomalu sklání k západu, tak občas při sklence piva zavzpomínám na základní školu a předmět zvaný „Pozemky“, kdy jsme na kousku zahrady ryli, pleli a pěstovali rostlinky. Patrně socialistický vynález, ale myslím, že to mělo něco do sebe.

A to nejsem zahradník, jenom zvědavý a nadšený tvor, pro kterého je toulání se mezi záhony lehce narkotizující. Návodům nevěřím. Sázet a sít musí člověk s láskou. Pak už zbývá jenom pozorovat záhony a modlit se, aby moc nefoukal vítr, trošku svítilo sluníčko a na zalévání se domluvit s deštěm. Zahradničení nespočívá ve velkých slovech nebo dokonce celých větách, ale ve schopnosti udělat ve správný čas potřebný úkon. Jaký? To však nikdy dopředu nevím.

Moc či málo sluníčka, hodně nebo nedostatek vody i špatná zemina. Člověk by si měl hrát trpělivě na zahrádce podle pravidel přírody. Pak mu kontakt s půdou, vypěstovanou úrodou a květinami přinese radost a pohodu. Zajímavé plody, květiny či bylinky lze vnímat obdobně jako krásné obrazy v muzeu. Moc lidí tam ale nevodím, protože kdo pochopí moji zahrádku, uvidí mi do duše.

Myslím, že zahrada i zahradník spolu stárnou a společně se vyvíjí. Letos jsem měl pocit, že se má zahrádka nějak rozhovořila a komunikovala se mnou mnohem lépe než před lety. A podstatně častěji uměla navodit dobrou náladu. A také mě nakrmit. Svoji zahrádku mám totiž nejenom pro potěšení duše, ale také abych se najedl, když se po ní projdu. Je pravda, že tento způsob, jak získat jídlo, je značně náročný a plody mnou vypěstované lze podstatně levněji koupil v obchodě, ale ta radost při pohledu na ně, ta se nikde koupit nedá.

Uhynutí květin či zeleniny přináší sice jistý smutek, ale na podzim nevadí. Zahrada jako celek nezaniká a zůstává krásná. Brzy přijde zima, zahrádka se uloží k odpočinku a já začnu přemýšlet, jak ji budu příští rok měnit. Nové chutě, nepoznané tvary či zajímavé barvy. Nebo je to možná trochu jinak. Zahrádka postupně mění svého zahradníka.

(O bylince zvané Dobromysl jsem již jednou něco napsal: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=531120)