U kanónu stál a ládoval, aneb jak dopadl kanonýr Jabůrek tenkrát v šestašedesátém u Chlumu

Léto roku 1866 přineslo do střední Evropy především krvavý konflikt, který se nazývá Prusko-rakouská válka, Německá válka či Sedmitýdenní válka. Důležitější než název je skutečnost, že se téměř sto tisíc mužů nevrátilo domů.

V polovině 19. století se nacházela na území budoucího Německa desítka malých či větších států. Sjednotit se je chystalo jak rakouské císařství, tak mladá velmoc Prusko. Na přesném začátku ozbrojeného střetnutí se odborníci neshodnou, ale nejčastěji se uvádí 14. červen. Válka skončila vítězstvím Pruska, následovalo vyjednávání v Mikulově a podpis mírové smlouvy 23. srpna 1866 v Praze známé jako „Pražský mír“. Co bylo mezi těmito dvěma dny, by bylo na dlouhé a smutné povídání.

Určitě je zajímavé, že se nejednalo o válku dobyvačnou, jelikož po jejím skončení zůstalo území poraženého Rakouska ze strany Pruska nedotčené. V konfliktu šlo o upevnění pozic v regionu, kde původně mělo největší moc Rakousko, ale po válce ho vystřídalo Prusko, které tím posílilo a chystalo se na vytvoření Pruského císařství a později jednotného státu Němců. V Rakousku se naopak oslabila centralizovaná moc a následně došlo k rozdělení země na dva politické útvary (byť s jedním panovníkem), na Rakousko a Uhersko. 

Jako každá velká válka, také tato má nějaká svá nej. Například šlo o poslední válečný konflikt, kde významnou roli sehrála jízda na koních, jelikož bitvy ve 20. století již mezi polní bitvy počítat nelze. Také se jednalo o první válku, ve které se angažoval Červený kříž.

Bojů se uskutečnilo během té krátké doby více, ale rozhodující byla krvavá bitva u Chlumu, která se odehrála před 151 lety, 3. července 1866 nedaleko Hradce Králové. Jednalo se o druhou největší polní bitvu 19. století a co do počtu bojujících vojáků (450.000 mužů) šlo o největší a patrně i nejkrvavější bitvu svedenou na našem současném území.

Boje vypukly před osmou hodinou ranní a síly byly na začátku vyrovnané. Obě strany nasadily do bojů svoje trumfy, Rakušané obávané dělostřelectvo a Prusové nový typ pušek. Po celodenním válečném zápolení opustila nakonec bojiště jako poražená rakousko-saská armáda. Nepomohl ani vojenský um a snaha schopného rakouského vojevůdce Ludwiga von Benedek, který po zhodnocení kritické situace na bojišti vydal krátce po 16. hodině rozkaz k ústupu.

Na obou stranách se střílelo z 1.500 děl a otřesy zněly i ve vzdálenosti až 30 kilometrů. Kule tenkrát létaly prudce z kanonů, vždyť u jednoho stál a pořád statečně ládoval kanonýr Jabůrek.

*

Tam u Královýho Hradce, lítaly tam koule prudce
z kanonů a flintiček, do ubohých lidiček.

Refrén (za každou slokou)
[: a u kanonu stál a pořád ládoval
a u kanonu stál a furt jen ládoval :]

Kmáni, šarže, oficíři, kobyly i kanonýři,
po zemi se válejí, rány je moc pálejí.

Vzdor hroznému dešti kulek, feuerwerker Franz Jabůrek,
s luntem u kanonu stál a pánvičku pucoval.

Vytřel ho po každé ráně a už zase házel na ně
dvoucentové kuličky, na ubohé Prajzíčky.

Po každém vždy vypálení, slyšet bylo nadávání,
Jabůrku ty raubíři, hele, jak na nás míří.

Když to slyšel pan jenerál, vína připíti mu hned dal,
řka: můj milý Jabůrku, zde máš moji čutorku.

Jabůrek nelíz ni kapky, řka: nedělaj si oušlapky
ze mne pane jenerál a nechaj mne střílet dál.

A už střílel jako blázen, Prajzi měli horkou lázeň,
celej rozbil regiment, Jabůrek, ten saprment.

V tom ho zahlíd Kronprinc Fridrich, herje den Kerl erschiess ich,
a už hází potvůrka rachejtle na Jabůrka.

A hned prajští kanoniři na Jabůrka všichni míří,
každý ho chce trefiti, princovi se zavděčiti.

První kartáč můj ty smutku, vjel mu hubou do žaludku,
on však honem ho vyndal a už zase střílel dál.

Praskla puma velmi prudce, utrhla mu obě ruce,
on rychle boty sundal a nohama ládoval.

V tom jeden prajský frajvilik, šrapnelem mu hlavu ufik,
ač už na to neviděl, na Prajzy předce střílel.

Jabůrkovi letí hlava, zrovna kolem jenerála
a křičí já melduju, salutovat nemohu.

Když však pum a kulek více, trefilo ho do munice,
tu se teprv toho lek a s kanonem pryč utek.

A že zachránil ten kanon, do šlechtickýho stavu on
povýšen za ten skutek, Edler von die Jabůrek.

Dej mu Pán Bůh věčnou slávu, „von“ má, ale žádnou hlavu,
nedělá si z toho nic, bezhlavých „von“ je prý víc.

*

Píseň s názvem „Udatný rek kanonýr Jabůrek“ je vlastně příběh fiktivního dělostřelce rakouské armády, France Jabůrka, který nepřestal střílet, dokud nezničil celý pruský pluk. Nevzdal se ani, když přišel o ruce a hlavu. Tato nejznámější česká satirická kramářská píseň neznámého autora zesměšňuje válku a dobovou vojenskou propagandu, která vyzdvihovala hrdinství a loajalitu vojáků.

Do smíchu ani do zpěvu ale tenkrát asi nikomu nebylo. Za vlast a za panovníka padlo toho dne nebo bylo raněno, zajato či se pohřešovalo téměř šedesát tisíc mužů a deset tisíc koní na obou válčících stranách. S pohřbíváním mrtvých do hromadných hrobů začala pruská armáda hned po bitvě a trvalo to až do 20. července. Pomáhalo jí s tím civilní obyvatelstvo z okolních vesnic. Ne všem padlým v této válce se dostalo důstojného posledního odpočinku. Obyčejní vojáci byli ukládáni do hrobu v počtu i čtyřiceti. Pouze někteří důstojníci byli pohřbíváni samostatně.

Na podzimu roku 1866 se započalo s budováním pomníkům či jednodušších křížů a prostor bojiště nabýval své charakteristické podoby. Dneska se v blízkém či vzdálenějším okolí místa bitvy nachází více než čtyři stovky pomníků. Kromě toho se zde nachází Památník bitvy a rozhledna.

Rakousko se z této zdrcující porážky nevzpamatovalo prakticky až do svého rozpadu. Prohraná bitva u Hradce Králové (u Sadové) nebyla pouze poslední bitvou Prusko-rakouské války, ale také výrazně podlomila morální sílu rakouské armády. Její výsledek ovlivnil situaci v Evropě a možná i předznamenal další, podstatně strašlivější konflikt, první světovou válku.