Kdy stavba vznikla a kdo ji nechal postavit, není úplně jasné. Jedna z pověstí říká, že v těchto místech bydlel slepý mládenec, který proslul jasnovidectvím. Podle jiných stavba souvisí s bitvou, která se odehrála nedaleko odtud.
Jihovýchodně od Domažlic se nachází obec Kout na Šumavě, ze kterého vede žlutě značená zpevněná polní cesta do Spáňova. Příjemná procházka stromořadím do mírného kopce přivede člověka na návrší zvané Kolébka, kde stojí jedna velice zajímavá a ojedinělá stavba. Gloriet, který je pro svůj tvar nazýván Klobouk, lze spatřit zdaleka. Čtyři kamenné sloupy s hlavicemi a patkami podpírají dřevěnou konstrukci střechy (klobouku) krytou šindelem.
Pravděpodobně si Gloriet nechala postavit v období romantismu koutecká vrchnost jako okrasnou stavbu pro příjemný odpočinek při svých vyjížďkách. Je odsud totiž krásný výhled na obec i okolní krajinu. Patrně se tak stalo okolo roku 1824 a uváděno je jméno Jan Filip František Josef Stadion, který byl majitel panství. Více údajů o této stavbě jsem nenašel. Při opravě roku 1973 byl údajně na trámech nalezen letopočet 1723, který měl dokládat použití prvků z původní dřevěné stavby. Ale ani toto není jasně doloženo. Kompletní rekonstrukcí prošel Gloriet v letech 2006 - 2007.
Husitství. Někým je zatracováno, jinými vychvalováno. Rozhlížím se a zkouším si představit, co se to tady a v okolí před 585 lety událo. Období husitské revoluce v letech 1419 až 1436 bylo důsledkem hluboké společenské i hospodářské krize. Odkazem myšlenek Jana Husa na nápravu církve i celé feudální společnosti se inspirovaly široké vrstvy české chudiny, měšťanstva i šlechty a odmítly v roce 1419 po smrti krále Václava nástupce na trůn, jeho bratra Zikmunda. Ten však na to nebral ohledy a rozhodl se získat moc za každou cenu. Kališníci (husité) to však myslili vážně a tak přišla reakcí z jejich strany v podobě vytvoření mohutné vojenské síly. A také vymyšlení efektivní taktiky boje, se kterou se jim podařilo odrazit křížové výpravy v letech 1420, 1421 – 1422 a 1427. Posledně zmíněné tažení skončilo vítěznou bitvou u Tachova a vojenská i psychická síla husitů se ocitla na vrcholu. Nenašel se protivník, který by se jim odvážil postavit. A tak husité podnikali výpravy do okolních zemí, kde je však nezajímala krásná příroda, nýbrž propagace jejich myšlenek a také tučná kořist. Nebyl to zcela takový boj za ideály a mravní čistotu, jak jsme se někteří z nás učili ve škole.
Tyto spanilé jízdy se samozřejmě církvi nelíbily a tak další křížová výprava (čtvrtá kruciáta proti českým kacířům) na sebe nedala dlouho čekat. U bavorského města Weiden se již od jara roku 1431 začala shromažďovat armáda pro válku s husity, jejíž organizací byl papežem pověřen jeho vyslanec, kardinál Guiliano Cesarini. Křižáci se rekrutovali především z uherských, německých a italských vojáků a jejich velitelem byl určen braniborský markrabě Fridrich, i přesto že měl za sebou neúspěšnou předchozí křížovou výpravu. Tentokrát se však rozhodl použít taktiku husitů a tak pořídil pro stotisícovou armádu okolo devíti tisíc bojových vozů.
1. srpna 1431 překročili křižáci hranice a vydali se k Tachovu. Tam však opět neuspěli a tak se přesunuli k Domažlicím. Místo se jim zdálo strategicky výhodnější. Husité vše bedlivě sledovali a o postupu a patrně i záměrech křižácké armády měli dobré informace. V celkem krátké době shromáždili své, do této doby zatím největší vojsko, které čítalo 40 tisíc mužů. Sice věděli, že mají podstatně méně bojeschopných lidí, ale důležitá byla jejich morálka, organizovanost a odhodlání. A samozřejmě vojevůdce, výborný stratég Prokop Holý.
Husité nechtěli nechat dobýt Domažlice, jelikož pád města a jeho hradby by znamenaly velkou výhodu na straně protivníka. Proto se 12. srpna vydali na pochod. A to pěkně rychlý! Údajně ušli během dvou dnů asi 80 km, což značně zaskočilo a vystrašilo křižáky.
Vlastní průběh bitvy, která se odehrála přesně před 585 lety - 14. srpna 1431, je zahalen tajemstvím. Jisté je, že tohoto dne porazila husitská vojska pod velením Prokopa Holého křižácké vojsko vedené markrabětem Fridrichem Braniborským a kardinálem Juliánem Cesarinim skoro bez boje. Často se toto střetnutí uvádí jako ideální příklad psychologického efektu v dějinách válek. Mohutný zpěv známého válečného chorálu „Ktož sú boží bojovníci“ a rachot husitských vozů udělal patrně své. Vystrašené křižácké vojsko zapomnělo na domluvenou taktiku a začalo se zmatečně přesouvat. K tomu se přidala špatná komunikace a vše brzy vyústilo v útěk prvních křižáků. Postupně se k nim přidali další a nakonec také velitel, kardinál Cesarini, který při svém úprku ztratil nějaké listiny, kříž a především kardinálský klobouk. Klobouk, který je spojován se zmíněným glorietem.
Z celé slavné armády se husitům postavila pouze pěchota v bojových vozech. S křižáckou vozovou hradbou si však husité poradili celkem rychle, i když je možné, že se nakonec bitva u Domažlic protáhla až do podvečerních hodin. Ale patrně je do toho započítáno i pronásledování prchajícího protivníka a především shromažďování nemalé kořisti, jelikož většina materiálních a zásobovacích vozů zůstala na místě. Kromě zmíněného kardinálského klobouku našli husité další cenné věci, například bulu, jíž papež Evžen IV. vyhlásil čtvrtou křížovou výpravu do Čech.
Počty mrtvých na straně husitů se neuvádějí, křižáků přišlo o život také jenom několik stovek. Zikmund Lucemburský, král Svaté říše římské sice výpravu podpořil, ale přímo se jí nezúčastnil a tudíž se šikovně vyhnul odpovědnosti za její výsledek. Tímto drtivým vítězstvím se husité vypořádali s poslední zahraniční intervencí a ubezpečili o své vojenské neporazitelnosti. Katolická strana poté zvolila taktiku diplomacie a přizvala v roce 1433 české vyslance k jednání na basilejském koncilu.
Pozn.: Vím, že bych určitě v souvislosti s danou bitvou měl zmínit minulý rok odhalený Pomník bitvy u Domažlic na Baldovském návrší, ale tam se teprve chystám.
Také hrad Sion pamatuje tuto dobu: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=495709
