Nejenom o Karlu IV. je 14. květen, o „pár“ let později se narodila „Babička“

Jak dlouho bylo průvod vidět, tak dlouho smutný zrak její ho provázel, až pak záclonu spustíc a hluboce si vzdechnouc, zašeptala: „Šťastná to žena!“

Začal jsem poslední větou pravděpodobně nejznámějšího díla Boženy Němcové. První vydání knihy „Babička“ vyšlo 14. května 1855 u nakladatele a pražského tiskaře Jaroslava Pospíšila, který již v letech 1845-1847 „pomohl na svět“ také dalšímu dílu Boženy Němcové s názvem „Národní báchorky a pověsti“.

První vydání nebylo ilustrované a vlastně se ani nejednalo o klasickou knihu. „Babička“ vyšla ve čtyřech sešitech o rozměrech 137x111 mm. Ke čtenářům se jednotlivé sešity s hráškově zelenou nebo žlutou obálkou dostávaly postupně v období od května do srpna. První tři sešity měly vždy osmdesát stran a stály 10 krejcarů, poslední sešit byl o 124 stranách a zájemce o něj musel zaplatit 12 krejcarů. Nakladatel zvolil sešitové vydání, jelikož se obával, aby kniha nebyla příliš drahá. A v té době bylo také celkem běžné, že si čtenář nechal sešity svázat dohromady. Určitě také záleželo, jakou knihu vůbec člověk sehnal, jelikož „Babička“ byla poprvé vydána v době Bachova absolutismu a tvrdé rakouské cenzury po porážce revoluce 1848.

Román „Babička“, nesoucí podtitul „Obrazy venkovského života“, vypráví o venkově, ale spisovatelka jej napsala v Praze, v Ječné ulici č.p. 516, kde tuto událost také připomíná pamětní deska. Děj se odehrává v uzavřeném venkovském světě, který je skoro idylickým místem se spravedlivým řádem a láskou. Většina lidí si knihu promítne do reálného prostoru, do Babiččina údolí v Ratibořicích a bere jí jako autentickou výpověď Boženy Němcové o svém dětství a každodenním životě na Starém bělidle.

Ač je babička titulní postavou, jejím příjezdem kniha začíná a její smrtí se uzavírá, nemá próza ústředního hrdinu v tradičním slova smyslu, jehož osud by se vyvíjel. Jedná se spíše o sled scén, epizod a popisů života na venkově. Proto se lze setkat s názorem, že se jedná o rozsáhlou povídku, nikoliv román.

Božena Němcová se narodila 4. února (5. února??) 1820 ve Vídni a její vlastní jméno znělo Barbora Panklová. Byla dcerou české služky a panského kočího. Tento její původ je ale zpochybňován a dodnes se vedou diskuze o tom, čí dcerou skutečně byla, jelikož je možné, že služka Terezie Novotná a kočí Johann (Jan) Pankl malou Barunku pouze adoptovali. A tak se spekuluje, zda nemohla být třeba nemanželskou dcerou sestry vévodkyně Kateřiny Vilemíny Zaháňské, která se jmenovala Dorothea. Myslím, že není důležité, komu se narodila, ale v jakém prostředí žila. Ve zmíněném velkolepém díle totiž čerpala náměty ze svého dětství v Ratibořicích na statcích kněžny Zaháňské.

Je možné, že Boženu Němcovou k napsání „Babičky“ také inspirovalo dílo olomouckého univerzitního profesora a lékaře Františka Jana Mošnera s názvem „Pěstounka“. Nevím, nečetl jsem. Určitě je ale zajímavé, v jaké době vznikla „Babička“. Božena Němcová ji začala psát po smrti svého syna Hynka, tedy přibližně od konce roku 1853 a dokončila ji v létě roku 1854. Kromě toho, že se trápila jeho úmrtím, žila také ve špatných podmínkách a patrně i v bídě. Ve 40. a 50. letech 19. století sice patřila spolu s K.H.Borovským, K.J.Erbenem či J.K. Tylem do popředí české literatury, ale její vlastenectví jí přinášelo nemalé problémy. Také její manželství s o patnáct let starším Josefem Němcem, za kterého ji provdali pod nátlakem jako sedmnáctiletou, nebylo zrovna šťastné. Život Boženy Němcové rozhodně nebyl tak idylický, jak ho sama vylíčila v knížce „Babička“. Patrně byla kniha určitou nostalgickou vzpomínkou na dětství a útěk z tvrdé reality.

Ústřední postavou díla je babička, moudrá, laskavá a starostlivá žena, hluboce věřící. Babička svojí morální hodnotou výrazně převyšuje ostatní lidi, a to ze všech vrstev. Barunka, nejstarší babiččina vnučka, je autobiografickým obrazem mladé Boženy Němcové. Předobrazem paní kněžny, hodné a milé dáma, která si babičky váží a chová se k ní jako k sobě rovné., byla vévodkyně Kateřina Vilemína Zaháňská (vévodkyně ze Zaháně). Někdo by mohl říct, že většina postav je silně zidealizovaná, ale je zajímavé, že historicky jsou doložené. Je tu však postava, která do kompozice díla zcela nezapadá – šílená Viktorka.

Dílo bylo postupně přeloženo do mnoha jazyků včetně katalánštiny nebo hornolužické srbštiny. A děj knihy je také známý z různých filmových a televizních zpracování. První byl černobílý němý film z roku 1921 (režie Thea Červenková), kde roli babičky hrála Ludmila Lvová-Innemannová a roli Barunky její dcera Liduška Innemannová. Následoval také černobílý, ale mluvený snímek z roku 1940 (režie František Čáp, babička Terezie Brzková, Barunka Nataša Tanská). Pravděpodobně nejznámějším filmem je dvoudílná barevná televizní verze z roku 1971 (režie Antonín Moskalyk), kde postavu babičky hraje Jarmila Kurandová a Barunku Libuše Šafránková. Také do Národního divadla zavítala „Babička“. Opera Antonína Vojtěcha Horáka na libreto Adolfa Weniga byla uvedena již v roce 1900. Divadelní hru ve stejném divadle jsme mohli vidět celkem nedávno. V letech 2007 – 2010 zde v roli babičky vystupovala Vlasta Chramostová a v roli Barunky alternovaly Magdalena Borová a Eva Josefíková. O tři roky později (2013) přišlo se svým nastudování Divadlo Na Fidlovačce. V roli babičky se zde představila Eliška Balzerová a v roli Barunky alternovaly Anika Menclová a Rebeka Chudobová.

Kdysi platilo, že Babiččino údolí se zámkem Ratibořice zná u nás každé dítě školou povinné. Dnes je tomu asi jinak. I když kdo ví, jak probíhá výuka a jaké znalosti dětem zůstávají v hlavě. A otázka povinné četby? Ostatně koho bavila povinně nařízená kniha k přečtení? Tato debata je obdobná po desetiletí. Vždy se diskutovalo, proč číst právě tuto knihu a ne jinou. V současnosti se na některých školách „Babička“ nahrazuje „Harrym Potterem“. Nevím, zda je to ten správný přístup. V matematice nebo dějepisu také nerušíme některé učivo, jenom proto, že je pro někoho nudné, nezáživné a někomu k srdci nepřirostlo. Myslím si však, že by bylo potřeba místo „bezhlavé“ povinné četby nebo předčítání investovat čas a úsilí do naučení se rozumět napsanému textu a pochopit, že je obecně dobré číst knihy a vypěstovat si kladný vztah k literatuře.

Dle mého názoru se „Babička“ stala určitou součástí české kulturní tradice. Svědčí o tom také její umístění na celkovém druhém místě (29935 hlasů) ve čtenářské anketě „Kniha mého srdce“, kterou v roce 2009 organizovala Česká televize. A tak myslím, že když pojedete kouzelným krajem, kde se tento příběh odehrává, určitě se tam zastavte, jako jsem to udělal já. O tomto místě se zmiňuji v jiném svém povídání: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=476049