Kterak se nejenom u Schwedelbergu cesty lidí a skřítků rozešly (Doupovské hory, Dubina)

Hmatatelné důkazy sice neexistují, ale já si myslím, že všude tady byli a možná ještě jsou. Nemyslím tím trpaslíky, které kupují Němci u silnic od Vietnamců.

V západní části Doupovských hor, mezi Karlovými Vary a Kyselkou vyrostl kdysi do nadmořské výšky 545 metrů kopec Schwedelberg, jehož označení nahrazuje na současných mapách většinou jenom bezejmenná kóta. Národní přírodní památka, vzácná geologická lokalita nebo Skály či skalky skřítků, jedno velice zajímavé místo, které jsem navštívil již několikrát.

Pro šikovného poutníka není třeba cestu popisovat, ten to určitě brzy najde a může tak obdivovat na severním svahu magického kopce až několik metrů hluboké válcovité dutiny oválného tvaru o průměru od několika centimetrů do jednoho a půl metru, které zde vedou do skal. Jejich délku lze jen odhadovat, ale určitě se táhnou hluboko do nitra země, možná ještě hlouběji než si umí lidstvo, zabývající se povrchními problémy, představit. Tam někde země končí a opět začíná obloha a jiný svět.

O vzniku dutin existují různé teorie. Například se tvrdí, že na jejich místě původně bývaly stromy. Ty byly při sopečných výbuších strženy do valícího se sopečného bahna. Útvary také mohly být dotvořeny vodní erozí. Ale já mám v tom jasno, vytesali je skřítkové jako svá obydlí.

Lidé dávali tomuto zajímavému místu v minulosti různé názvy - kovárny, doupata či pernice trpaslíků. A vyprávěli si mnohé pověsti o existence malých, neznámých stvoření. Například o skřítcích, kteří zde po staletí žili spokojeně a hlídali poklad v hlubinách země. Od lidí, s nimiž tady žili, požadovali trochu jídla. Časem však chamtiví sedláci dávali skřítkům méně a méně. A tak se malí obyvatelé rozhodli skalky opustit. Jiná pověst praví, že zde skřítkové žili spokojeně až do té doby, než byl postaven kostel v nedalekém Svatoboru. Časté vyzvánění zvonů a příliv velkého počtu poutníků je rušil a tak se rozhodli odejít. Král skřítků požádal převozníka, zda by je mohl přepravit přes řeku Ohře. Převozníkovi to trvalo celý den a jako odměnu dostal od krále zlato. A ještě mu nabídli, že může být také posledním, kdo skřítky uvidí, než se vydají směrem ke Krušným horám nebo možná i na delší cestu. Jestli se jednalo o dobrovolný odchod, kruté vyhnání či násilný odsun, se nikde neuvádí.

Přečetl jsem si o skřítcích různé lidové pověsti a zajímavé články, ale v podstatě jsem se skoro nic nedozvěděl. A tak si myslím, že tady docela možná skřítkové zůstali dodnes, jenom usoudili, že si lidé nezaslouží je vidět. Je pravda, že ani já jsem je při žádné své návštěvě zmíněného místa ani jinde v Krušných horách nespatřil. A když se po nich ptám, tak vypadám prapodivně. Dnešní doba zná skřítky jenom jako zábavné figury či směšné trpaslíky.

Ale třeba se někdy při toulkách kouzelnou krajinou na mě štěstí a skřítkové usmějí. Vyjdou ze svých doupat a zkusí se s lidmi opět domluvit. I když, kdo ví? Jestliže tehdy neměli rádi vyzvánění zvonů na kostele, tak si nejsem jistý, jak to může být s jejich oblibou vyzváněcích tónů mobilních telefonů. Ve světě skřítků totiž platí jiná pravidla, která z pohledu našeho světa neumíme vysvětlit.

Možná bych se měl zeptat toho převozníka, kam odešli a zda již směřují zpět. Ale, co když mě odpoví, že vše dobré i špatné se lidem vždy vrátí. Nebo mi neřekne nic, jelikož u Dubiny žádný převoz dnes není. A to není dobré. Jestli není převozník, kdo ty skřítky převeze zpátky?

Domácímu skřítku

Ochránče tichých krbů, dobrotivý (láre) pane,

domácímu skřítku, k tobě modlím se,

chraň les i sad i mír mé vesnice,

hlídej náš dům, to naše dílo staré.

Ať zdivočelé důtky vichrů podzimních

a dešťů chlad sen polí nenaruší,

ať vlahou mrvu něžně pod loktuši

ukryje bílý, blahodárný sníh.

Hlídej, můj věrný strážce, hlídej ve světici,

ať bázeň zloděje od prahu prchat nutí,

buď ve střehu, ochraňuj od uřknutí

dědičný dům v hluboké noci spící.

Obcházej po dvoře, nahlížej do zákoutí,

miluj mé jezírko a malý skromný sad,

zajdi i do zahrad,

kde vrátka vrzají, a vetchý plot se hroutí,

miluj mé návrší s ostrůvky remízků,

a luka sčechraná, kde líně toulávám se,

stín lip i baldachýn javorů nablízku

kde častokrát odpočívám od své dennodenní práce....

Alexandr Sergejevič Puškin