Když člověk jede pomalu po nějaké starší, původní silnici a dobře se rozhlíží po jejím okraji, může ještě mnohde spatřit klasické kamenné kilometrovníky.
Kamenné kilometrovníky, v dnešní době zvláštnost hodná památkové ochrany, byly kdysi na všech silnicích v tehdejším Československu. Samozřejmě na levé straně. Mezi světovými válkami se jezdilo po československých silnicích na levé straně vozovky. Často se uvádí, že změnu zavedl po okupaci Československa Adolf Hitler. To však není úplně tak přesné. V roce 1926 se Československo v rámci Pařížské úmluvy zavázalo, že v přiměřeně vhodné době zavede jízdu vpravo. Národní shromáždění o ní však rozhodlo až 10. listopadu 1938. Jen jsme to nestihli uvést do praxe. 15. března 1939 obsadilo Německo naší republiku a pravostranný provoz byl stanoven na 17. března výnosem vrchního velitele německé armády. V oblastech, které připadly Německé říši po Mnichovu, se jezdilo vpravo již od října 1938.
To se týká i silnice, kde jsem tyto pamětníky objevil. Komunikace z Nových Hamrů na Jelení v Krušných horách stojí kamenné kilometrovníky věrni svému názvu, na každém kilometru. První jsem objevil na okraji obce, naproti fotbalovému hřišti. Má číslo 21 a tak je jasné, že to tenkrát nebyl první, ale ten s nižším číslem jsem sice hledal, avšak nenašel. Další, s číslem o jedno vyšším, stojí také stále vzorně na svém místě. Dvacettrojku jsem neobjevil a kámen s číslem 24 leží patrně vyvrácený vedle silnice, podrobně jsem ho nezkoumal. Také číslo 25 je na svém místě. Kousek před bývalou obcí Jelení je poslední (alespoň mnou nalezený) zástupce s označením 26. Tento měl hodně namále, jelikož v jeho těsné blízkosti se vyvrátil strom. Ale je v tom možná trochu symboliky. Když tento pamětník přečkal několik režimů a různých úprav či rekonstrukcí komunikací, tak si mu nedovolil ublížit ani vzrostlý smrk.
Mnohem častěji lze spatřit kamenné patníky. Název by měl mít základ ve slově pata, jelikož kamenný kvádr zasazený na okraji cesty byl oporou jezdci pro snadnější nasedání na koně. Ale zpět k těm kamínkům s čísly. Dříve než kilometrovníky se používaly milníky. Tyto se stavěli již v dobách starého Říma při budování rozsáhlé sítě cest po obrovském impériu. Milník vyjadřoval římskou míli. Mělo by se jednat o vzdálenost 1,483 metrů (udávají se i jiná čísla). Obecně lze říct, že milník či kilometrovník osazený v pravidelných rozestupech vyznačuje vzdálenost místa od počátku dopravní cesty, tedy staničení. A nejsou jenom na silnicích, ale svůj účel si plní také na železničních tratích či na vnitrozemských vodních cestách.
Pro tyto „příbuzné“ kamenných křížů, dnes již historické kameny u cest i na jiných místech, se používali také názvy: mezník, označník, rozcestník, směrový sloupek, brzdový kámen či hraniční kámen. Různá čísla či označení nebo vytesané kapsy pro uložení svodidel. Jedno měly ale stejné, byly zhotoveny z kvalitního materiálu a tak mnohé z nich mohly přečkat do dnešních dnů. Dnešní plastové výrobky občas někdo rozbije, ty kovové si zase vypůjčí nepřizpůsobivý občané, aby je přemístili do výkupny železa.
Někdo by mohl říct „trošku nostalgie“, ale nesporným faktem je, že tito „fešáci“ pomalu mizí od silnic. Některé odpadnou a zarostou, jiné skončí u nějakého kutila na soukromé zahrádce vedle trpaslíků či smírčích křížů. A tak je potřeba se rozhlížet, dokud lze ještě nějaký spatřit.
