Jára Cimrman - Když to srovnám s tím naším výletem na Kokořín....

Ve hře Járy Cimrmana „Dobytí severního pólu“ srovnával Varel Fryštenský přírodu na severním pólu s výletem na Kokořín. My jsme navštívili tento krásný kout naší vlasti v době, kdy tam bylo jako na severní točně, ale líbilo se nám.

K velmi vyhledávaným oblastem patří zcela jistě Kokořínsko, romantická krajina se zajímavými pískovcovými skalami neobvyklých tvarů, hlubokými roklemi, skalními městy i jeskyněmi. Patrně „nejprofláknutějším“ skalním útvarem této oblasti jsou Pokličky v Kokořínském dole, nad ústím rokle Močidla.

Ve zdejší kouzelné krajině lze spatřit Mšenské a Jestřebické Pokličky. My tentokrát volíme ty první, které jsou známější. Cesta od parkoviště po strmých a namrzlých dřevěných schodech je opravdu zajímavá, ale za námahu to stojí. S přibývajícím počtem stupňů se před námi začínají otevírat nádherné pohledy, kterým dominují přerostlé houby. My jsme tady navíc úplně sami a tak si můžeme v klidu prohlížet tyto ojedinělé skalní útvary. Půvabné a svým způsobem jedinečné místo.

Až dvanáct metrů vysoké pískovcové sloupy nahoře zakryté poklopy vznikly díky pozvolnému a nestejnoměrnému zvětrávání kamene. Horní vrstva, až metr silná poklička, obsahující nerost limonit, je pevnější a odolnější. Naproti tomu sloup, na kterém balancuje poklice, je z pískovce měkčího a podléhá tím více erozi. A tak jednoho dne ....

Ale do té doby se můžeme kochat těmito úžasnými a magickými přírodními výtvory, které mají svůj obdivuhodný řád, v němž se zajímavě prolínají vertikální a horizontální prvky. Vodorovné linie představují klobouky, které okolní život pozorují s pohodou a nadhledem. Oproti tomu svislé prvky vypadají, jakoby chtěli pokličku odstrčit a stoupat vzhůru, k nebi.

Přístup na vlastní skály není sice dovolen, ale pohled na tyto zajímavé přírodní útvary je stejně nejkrásnější ze strany nebo zdola. Ta nejmohutnější poklička má přibližné rozměry 5m * 6m * 1,5m.

*

„Kam čert nemůže, nastrčí ženskou,“ praví jedno přísloví. My jsme se za další zajímavostí vydali do obce Želízy. Asi o půl kilometru výš se na okraji borového lesa nachází to správné místo.

Ale ouhá! Čeká nás kilometrážně ne dlouhý, ale terénně více než náročný úsek cesty po zledovatělé strmé pěšince. Moje žena odmítá jít se mnou. Tak pokračuji sám po modré turistické značce. Je pravda, že se to podobá spíše šplhání než chůzi, ale co bych neudělal, abych zjistil, zda je tam čert, když tam není žena. A skutečně po chvíli nacházím velké zajímavé sochy, kterým se říká Čertovy hlavy. Asi devět metrů vysoké skalní reliéfy dvou obřích (čertových) hlav tady do pískovcových bloků vytesal v letech 1841 - 1846 sochař Václav Levý, jeden z představitelů moderního českého sochařství.

Jedná se o unikátní dílo především z hlediska svých rozměrů a patrně nejznámější výtvor tohoto sochaře z období romantismu. Hlavy jsou dvě a jejich podobnost s klasickým pohádkovým čertem je dost vzdálená, ale trochu strašidelně působí. Především ta, která cení své zuby. Druhá hlava má pouze dlouhé vousy.

Povětrnostní vlivy a bohužel i činnost lidí jim něco z jejich kouzla za ty léta ubraly. Snad nám tu krásu nezničí nezměrná lidská hloupost dřív než příroda. Ale zatím je stále na co koukat. Někdo dokonce přirovnává zdejší výtvor k světově známým vytesaným hlavám čtyř amerických prezidentů na Mount Rushmore v jižní Dakotě. Já jsem v USA nebyl, tak nevím.

Toto tajemné místo s neopakovatelnou atmosférou se objevilo v pohádkovém příběhu Kočičí princ (1978, režie Ota Koval). Vchod do skal, kudy jdou Radek (Pavel Hachle) s Terezkou (Žaneta Fuchsová) se nachází přímo mezi Čertovými hlavami.

*

*

O kousek dál, mezi Želízy a Liběchovem, zachází ze silnice do lesa modrá turistická značka, po níž brzy přicházíme k jeskyni Klácelka, dalšímu sochařskému dílu Václava Levého.

Nejprve se před námi objevuje kovová branka, kterou vcházíme do prostoru mezi skalními bloky. Nazývá se to tady Blaník a skalky jsou vyzdobeny reliéfy Jana Žižky, Prokopa Holého a postavy trpaslíků, které kovají zbraně pro blanické rytíře. Tyto raně romantické a vlastenecky orientované skalní plastiky vytesané do pískovce vznikly v roce 1950.

Když následně vstupujeme do zdejší jeskyně Klácelka a prohlížíme si její výzdobu, která vznikla ještě o pět let dříve, vidíme zajímavé výjevy ze satirické básně „Ferina Lišák“ od českého vlastence Františka Matouše Klácela. To vysvětluje také název jeskyně.

Blaník a Klácelku mnozí považují za vrcholné dílo sochaře Václava Levého. A opravdu je na co koukat.

*

*

V okolí lze ještě spatřit i další zajímavá díla tohoto umělce – Harfenici či Hada. Za dalšími výtvory se může člověk vypravit také na zámek v Ploskovicích či Zákupech nebo do Prahy, kde vytvořil sochy pro kostel sv. Karla Boromejského a chrám sv. Víta. A vzhledem k tomu, že Václav Levý žil a tvořil dvanáct let v Římě, tak určitě i tam je možné nějaké jeho dílo spatřit.

*

Pozn.:

V jiné době a na jiných místech mě zaujalo také něco podobného:

- Lipnice nad Sázavou: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=492354

- Hořice – město kamenné krásy: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=490544

- Michal Olšiak a jeho dílo: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=477140