Hromnické jezírko, vitriol i přírodní památka na Plzeňsku (obec Hromnice)

Mírně zvlněná malebná krajina severně od Plzně nepatří k nejznámějším turistickým rájům, ale myslím, že toho nabízí více, než se na první pohled zdá. Třeba jedno zajímavé, i když trochu opomíjené místo se nachází u obce Hromnice.

Stojím na srázu a pode mnou se rozkládá Hromnické jezírko. Významná přírodní památka nejenom v Česku, ale i v evropském měřítku. Již první dojem je úžasný. Něco takového nevidí člověk v životě často. Červenohnědá voda, nad ní strmé svahy břidlicové barvy a o něco výš zeleň okolních stromů. Tento kouzelný obraz dokresluje jasně modrá či zataženě šedá obloha. Bylo by chybou zůstat stát na místě nebo se jenom podívat a odejít. Není tudíž pro mě těžké se rozhodnout pro cestu okolo Hromnického jezírka, vydat se očarován na krátkou pouť krajinou, kterou lidská ruka změnila k nepoznání.

Prohlížím si místo zvláštní krásy, které mnoho ukazuje i mnoho tají. Kochám se úžasnými pohledy a fotografuji. Dříve těžební jáma, ale po zastavení těžby břidlice a závalu odvodňovací štoly tady vzniklo jezírko o šířce 130 metrů, délce 190 metrů a hloubce až 18 metrů, tudíž o ploše hladiny cca 2 ha. Voda, které zajímavou červenohnědou barvu dodávají sloučeniny železa, je slabým roztokem kyseliny sírové, a proto je bez života. Okolní příroda naštěstí ne. Haldy, po dešti sírou zapáchající, jsou porostlé menšími či většími břízami a borovicemi, které tak ukazují, že si umějí poradit se zdejším extrémním prostředím. Je pravda, že některé jenom živoří či dokonce svůj nerovný boj nakonec vzdají. Právem bylo v roce 1975 Hromnické jezírko (zvané též Červené jezírko) nedaleko obce Hromnice se svým okolím na ploše 12,2 ha vyhlášeno přírodní památkou České republiky.

Zajímavé pohledy na toto jedinečné jezírko dělá především úroveň okolního terénu, který je asi 60 metrů nad hladinou. A tudíž nejenom voda upoutá návštěvníka. Velkého množství břidlice v okolí jezírka si určitě také nelze nevšimnout. Haldy, po kterých vede úzká pěšinka, občas s nádechem povyrostou, aby se posléze narovnaly nebo vzápětí skrčily. Někdo by sice mohl říct, že je to obyčejná díra s vodou tam někde dole, ale já myslím, že když se člověk pomalu projde kolem, tak si to tady musí zamilovat. Stačí nespěchat a poutník objeví krásu i tam, kde by ji nečekal.

Již od středověku sloužila břidlice například k výrobě kamence, který používali v textilním procesu při bělení látek nebo v medicíně k zastavení krvácení. Jako jeden z prvních známých majitelů zdejšího panství je uváděn sekretář císaře Ferdinanda I. Habsburského, jistý Florián Gryspek z Gryspachu, kterému patřila také hromnická huť. Jeho potomci se však v době stavovského povstání postavili na špatnou stranu a tak byl jejich osud zpečetěn a majetek zabaven. V roce 1623 vše připadlo cisterciáckému klášteru Plasy, který zpočátku o huť nejevil zájem. Až před koncem století její činnost spolu s dolem obnovil zdejší mnich a lékárník Lucas Gottlieb, který tady začal vyrábět plaský minerální prášek. Jeho účinky si lidé oblíbili a tak se rozvážel nejenom do okolí, ale i do vzdálenějších míst. Dokonce zde začaly vznikat lázně a možná by získaly proslulost, kdyby nepřišel rok 1785 a dekret císaře Josefa II. o zrušení kláštera.

Začátek 19. století přináší jeden zajímavý objev a to možnost získávat ze zdejší břidlice oleum, lidově zvané vitriol. Za vším stál významný a úspěšný podnikatel Johann David Starck, který koupil zmíněnou huť a začal roku 1807 vyrábět oleum jako důležitou surovinu pro rozvíjející se textilní průmysl. Zdejší oblast se stala kolébkou českého chemického průmyslu.

Chemie nebyla nikdy moje silná stránka a tak jsem musel nakouknout do chytrých knih a dozvěděl jsem se, že oleum neboli dýmavá kyselina sýrová je roztok oxidu sírového různé koncentrace v kyselině sírové. Jedná se zejména o kyselinu diskovou a oleum by se mělo chemicky vyjádřit jako ySO3.H2O, kde „y“ je totální molární obsah SO3. Kyselinu sírovou lze získat zředěním vodou. Snad je to napsané dobře???

K získávání olea bylo potřeba nejdřív těžit břidlici, přičemž Johann David Starck se rozhodl nahradit hlubinnou těžbu povrchovým lomem. Vytěženou břidlici drtil na několik centimetrů velké kousky, které ukládal na 10 až 20 metrů vysoké haldy umístěné na nepropustném jílovém podkladu. Haldy byly poté z důvodů urychleného zvětrávání kropené vodou, která se přiváděla z lesa Veselce. Následně byla voda obsahující síran železnatý (zelená skalice čili vitriol) a síran hlinitý zachytávána a odváděna jako červený louh do kádí (nádrží). Následovalo odpařování a zahušťování v železných pánvích, čímž vznikal vitriolový kámen. Ten se následně roztloukal a odvážel do nedalekých Břas, kde vznikal výsledný produkt, dýmavá kyselina sírová.

Sice se jednalo o velmi náročný postup, ale vyplácelo se to. Dýmavá kyselina sírová totiž byla v té době jediným známým rozpouštědlem rostlinného barviva indiga a výroba v Hromnici byla ojedinělá na světě. Oleum se také používalo k čištění minerálních olejů a k výrobě fosforu. Zpočátku se bez zdejší výroby neobešel průmysl v dalších zemích Evropy. Nikde nic obdobného nebylo, a tudíž logicky neměli problém s odbytem. Ale nic netrvá věčně. Jednoho dne objevili v Anglii levnější, syntetický způsob výroby olea, což znamenalo nepříjemnou konkurenci. Následoval postupný útlum zdejší činnosti a nakonec také ukončení těžby v roce 1896. Postupem doby došlo k sesuvu některých stěn lomu a tím k závalu odvodňovací štoly. Vzniklo jezírko a dešťová voda, která prosakuje zdejšími haldami, zajišťuje vlastně pokračování výroby olea přirozenou cestou dál. Ale okolní břidlice je již natolik prolitá, že voda v jezírku má jen velmi malý obsah kyseliny.  V šedesátých letech se údajně uvažovalo o využití lokality jako skládky komunálního odpadu, ale naštěstí se tak nestalo.

Poslední loučivý pohled a poté opouštím toto kouzelné místo. Napadá mě pohádka o živé a mrtvé vodě. Mrtvá voda, která by měla být léčivá na ekzémy, je pode mnou a ta živá? Nezbývá než hledat. Místo ní ale nacházím nedaleko jedno zajímavé pískovcové sousoší.  Představuje Ježíše Krista, sv. Jana Nepomuckého a sv. Jakuba staršího. Nechal je tu postavit majitel dolů v roce 1814 na počest dvou horníků, kteří v dole zahynuli. Pozdně barokní památka měla také ochraňovat ostatní horníky z nedalekého dolu před neštěstím.

Netradiční je v tomto případě výběr a seřazení světců, kteří stojí na třech společných stupních, přičemž každý má ještě svůj podstavec. Prostřední socha Krista je samozřejmě nejvyšší a je umístěna na mírně konvexním soklu s patkou a římsovou hlavicí. Na trnoži jsou znázorněna zkřížená kladiva a na dříku je nápis: „IESUS DU WELLT HEILAND SEGNE DIESES MINERALWERK BEHUTTE ES VOR ALLEN UNGLUCK UND LEITE ALLES ZU DESSEN BESTEN“. V překladu by to mělo znamenat: “Ježíši, spasiteli světa, žehnej tomuto dolu, chraň ho před veškerým neštěstím, a řiď všechno k jeho prospěchu“.

Druhý nápis je na zadní straně: „IOHAN WILD GOTT ZU EHREN LIES DIESE STATUE ERRICHTEN JOHANN DAVID STARCK BESIZER DES HEISIGEN MINERALWERKS JACOBI IM JAHR CHRISTI 1814“. Tento odkazuje na autora sousoší, kterým byl Johan Wild. Spasitel je ztvárněn v životní velikosti oděný ve splývavé roucho. V levé ruce drží zeměkouli a pravou pozdviženou rukou žehná. Na soklu pod ním je na levé straně reliéf Magdaleny a napravo krále Davida.

Vlevo od sochy Spasitele se nachází sv. Jan Nepomucký v podživotní velikosti (asi 110 cm). Je pojat v obvyklém ikonografickém zpracování. Rozeznatelné jsou většinou jednotlivé části kanovnického  roucha - kapuce, almuce, rocheta, klerika a biret na hlavě. V náručí má krucifix, nejvýraznější symbol křesťanství. Zajímavostí je, že na informační tabuli lze na fotografii vidět v pravé ruce větvičku palmy, která symbolizuje vítězství. Ve skutečnosti jsem ji tam ale při své návštěvě nespatřil.

To, podle čeho lze sochu Jana Nepomuckého rozpoznat na první pohled, je pět hvězd okolo jeho hlavy. Mají připomínat legendu, podle níž našli rybáři ve Vltavě jeho mrtvé tělo. Hvězdy symbolizují i pět ran Kristových či pět písmen slova TACUI (mlčel jsem). Vedle Panny Marie je sv. Jan Nepomucký jediným světcem, u kterého je svatost označena hvězdami. Na soklu pod sochou je nápis S. IOHANNES.

Napravo od sochy Spasitele se nachází sv. Jakub Starší, taktéž v menší velikosti. Oblečen je tradičně v poutnickém oděvu. Ruce má pozdvihnuté dopředu a v pravé drží hůl. Na soklu je nápis S. IACOBUS.

V letech 2006 - 2007 se uskutečnily restaurátorské práce, které vyšly na téměř půl milionu korun, a tak může dnes kolemjdoucí obdivovat tuto zajímavou památku v její celé kráse. Místo je doplněno informační tabulí a přístřeškem s lavicí.

Něco více o sv. Janu Nepomuckém: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=499890