V posledních dnech se objevily zprávy, že Islámský stát vyrábí a používá v Iráku a Sýrii chemické a patrně i biologické zbraně.
Údajně bylo zaznamenáno několik případů použití například yperitu (zpuchýřující hořčičný plyn) ve formě prášku na obou stranách hranice mezi Sýrií a Irákem.
Myslím, že to není až tak překvapující zpráva. Sice roku 1925 podepsaly světové mocnosti v Ženevě po zkušenostech i hrůzách z První světové války Mezinárodní úmluvu o zákazu použití plynů a bakteriologických zbraní ve válce, ale fakticky vývoj a testování pokračoval v mnoha zemích po celém světě.
O něco později, 26. března 1972, byla přijata Konvence o biologických zbraních podepsaná o tři roky dříve v Moskvě, ale také ani tato nedonutila lidstvo zbavit se tohoto lákavého arzenálu.
Historii konfliktů píší vítězové a biologické zbraně mohou mnohé situace rozhodnout. A to nemusí právě daná země tento druh zbraně přímo vlastnit, může se k nim dostat během války nebo si je koupit. A není to záležitost současnosti či minulého století, nýbrž lze bez nadsázky říct, že biologické zbraně jsou staré skoro jako lidstvo samo.
Již zhruba 1500 let před naším letopočtem jsou známy případy, kdy Chetité posílali mezi nepřátelské vojáky nakažená zvířata a tím decimovali jejich řady. V následujících staletích používali různé armády metody, které jsou občas v kronikách i jiných knihách označovány dokonce i za lest, ale ve skutečnosti se jednalo o biologickou zbraň. Otrávené studně, šípy či čepele mečů namočené ve výkalech, v krvi nemocných či v nějakém jedu, metání mrtvol nakažených morem do obležených míst a mnohé další.
Biologické zbraně, které měly kosit řady nepřátel, se ale občas obrátili i proti těm, kdo je používali. Avšak ani toto nebezpečí, ani podepsaná konvence nezajistily, aby se lidstvo zbavilo této výzbroje. Biologické zbraně jsou sice pro většinu lidstva velmi nebezpečné, ale potenciál, který skýtají, je pro určitou skupinu lidí bohužel moc lákavý.
