Byšičky u Lázní Bělohrad - kostelík, křížová cesta a Karel Jaromír Erben

Hoj, má panenko, tu jsme již! Nic, má panenko, nevidíš? Ach proboha, ten kostel snad? „To není kostel, to můj hrad!“ Ten hřbitov – a těch křížů řad? To nejsou kříže, to můj sad! Hoj, má panenko, na mě hleď skoč vesele přes tu zeď!

Ráno je zde klid a ticho, slunce a stín. Užívám si pěkný výhled na kotlinu, ve které leží Lázně Bělohrad i do jedinečné okolní krajiny. Romantiku místa umocňují nedaleký les a rybník. Zkouším si vybavit, jak to tady vypadalo v době Karla Jaromíra Erbena. Byšičky a jejich romantické prostředí totiž údajně inspirovaly tohoto básníka, rodáka z nedalekého Miletína, k napsání závěrečné části jeho balady Svatební košile z básnické sbírky Kytice.

Přicházím na Byšičky nad ránem a dívám se na hrdou siluetu starodávného byšického kostelíka a hřbitova okolo něj. Vůbec se nedivím, že by mohlo toto místo zaujmout básníka. Genius loci (duch místa) i Genius tempori (duch času) tohoto rozměry nevelkého návrší je schopen vnímat asi každý trochu citlivý člověk. Stačí se zastavit, nespěchat a Byšičky se stanou čitelnějším a kouzelnějším více než by původně kolemjdoucí očekával.

Kdysi tady stávala celá obec, dnes jsou Byšičky oblíbené výletní místo. Jediné, co zbylo z obce, je kostel sv. Petra a Pavla. Okolo něho je dnes hřbitov a u cesty nově opravená křížová cesta. Původní byla vybudována patrně v druhé polovině 19. století, v době, kdy u starobylého kostela na Byšičkách žil v samotě a odříkání poslední poustevník v Čechách Petr Regulatus, známá místní postava, vlastním jménem Augustin Hoření. Křížovou cestu zřídil tento poustevník, zvaný lidově Augustýnek, vlastními silami a na svoje náklady. Do roku 1930 sloužila k pravidelným pobožnostem, ale na konci 20. století zůstalo z této památky jenom několik, většinou vyvrácených, kamenných sloupů.

Naštěstí se Lázně Bělohrad rozhodly obnovit křížovou cestu. Původní kamenné sloupy, které se podařilo najít, byly použity a opraveny, zbytek nově doplněn. Dnes si tak může člověk udělat malou procházku okolo kostela a prohlížet si čtrnáct biblický výjevů u jednotlivých zastavení, které namaloval místní výtvarník František Koubek. Obnovenou křížovou cestu vysvětil na velký pátek 29. března 2002 královéhradecký světící biskup Mons. Josef Kajnek za velké účasti věřících.

První zmínka o poutním kostele sv. Petra a Pavla s románskou apsidou je datována rokem 1267 a tudíž se tento řadí mezi nejstarší památky Podzvičinské oblasti. Ještě ve 13. století je uváděna přístavba presbytáře a na začátku 18. století (rok 1718 nebo 1720) byla k původnímu románskému kostelíku přistavěna gotická loď. V polovině 19. století (rok 1850 nebo 1854) byla postavena věž a provedena celková oprava tehdejším majitelem bělohradského panství Alfonsem Aichelburgem. Z původní románské stavby je tedy dochována pouze polokruhová zaklenutá apsida. Myslím, že technický stav kostela není špatný. Stavba má plechovou krytinu červené barvy, která je vidět z daleka.

Na jižní straně, u líce zdi kostelní lodě, leží pozoruhodný kámen, ke kterému se vztahuje následující příběh. Dva dolíky v něm vyklečel svými koleny zbožný poustevník apoštol Petr, patron svatyně, když orodoval za obyvatele vísky Byšičky. Vesničané totiž žili nezřízeným a bezbožným životem, vysedávali v krčmě, rouhali se a na práci či modlitby jim nezbýval čas. Sv. Petr horoucně se modlící sice zajistil záchranu kamenného kostela, ale na vesničku přišel přísný, ale spravedlivý trest z nebes, propadla se i s prostopášnými obyvateli.

Ve skutečnosti však ves, o níž je nejstarší historická zmínka z roku 1318, zanikla v období třicetileté války. Nebo tomu bylo jinak a do dnešních dnů v kameni zachované otisky kolen jsou mementem či výstrahou pro další pokolení lidí?

Kostel a jeho okolí je oblíbeným místem výletů turistů i lázeňských hostů. Na Byšičkách se koná každoročně v červnu hojně navštěvovaná a oblíbená pouť. Do Lázní Bělohrad se lze dostat autem či autobusem po silnicích č. II/284 a II/501. Z vlaku je možné vystoupit na železniční trati č. 040 z Chlumce nad Cidlinou do Trutnova v železniční stanici na jihozápadním okraji města. Kdo nemůže jít na Byšičky pěšky, tak se mu nabízí jízda na kole nebo autem po místní úzké asfaltové komunikaci, ale parkující automobily uberou určitě tomuto úžasnému místu trochu romantiky.

A tak mohu podle vlastní zkušenosti doporučit příjemný pěší výlet, který lze podniknout z Lázní Bělohrad ke kostelu. U rozcestí značených cest, které se nachází na Bělohradském náměstí, je potřeba zvolit modrou i žlutou turistickou cestu. Na konci Lázeňské ulice začíná rozsáhlý přírodní park Bělohradská bažantnice, kterým vede zajímavá hlavní cesta okolo jezírek a altánků s prameny. Po opuštění parku Bažantnice se před člověkem otevře krásné a úžasné panorama s pohledem na Byšičky a na kostel sv. Petra a Pavla. K následujícímu rozcestí „Pod Byšičkami“ je potřeba ujít ještě asi 500 metrů po místní komunikaci.

Zde doporučuji se vydat na malou zacházku po polní cestě, jelikož na břehu nedalekého rybníka Byšička se nachází mohutný Erbenův dub, který hledí do průzračné vody. Památný dub letní je více než 400 let starý s obvodem kmene 640 cm, výškou 28 metrů a šířkou rozvětvené koruny 22 metrů. Údaje se na internetu liší, ale to nic neubírá na kráse tomuto zajímavému, zdravě vypadajícímu stromu.

Své kouzlo má také samotný rybník, od kterého se nabízí krásný pohled k návrší s kostelem.

Po návratu zpět k rozcestí je potřeba zvolit žlutou turistickou značku a starší štětovou cestu, po které musí člověk absolvovat krátké stoupání (asi 30 výškových metrů) listnatým porostem. Po necelém půl kilometru přichází první lahůdka v podobě úžasného vyhlídkového místa, které se nachází v blízkosti turistického rozcestí Byšičky. Každého zde určitě zaujme pohled na temnou hladinu níže položeného stejnojmenného rybníka, na nedaleký přírodní park Bažantnice či Lázně Bělohrad a čarokrásnou krajinu v jejich okolí, které dominuje masiv kopce Kumburk (642 m.n.m.).

Přibližně po dalších 200 metrech je poutník u cíle, jelikož přichází na travnaté návrší v nadmořské výšce 337 metrů, kde se nachází nesporná dominanta zdejšího kraje, poutní kostel sv. Petra a Pavla.

U křižovatky turistických cest před kostelem byl vybudován dřevěný altán s lavičkami a místo je doplněno informačními tabulemi. Jedna se věnuje již zmíněné baladě od K.J. Erbena, další zmiňuje místního rodáka a slavného spisovatele K.V. Raise. Seznámit se s jeho životem a tvorbou lze při putování po trase 11 km dlouhé naučné stezky „Po stopách K.V. Raise“.

Ve výše uvedeném povídání jsem se snažil přiblížit méně známé, ale dle mého názoru úžasné podkrkonošské místo. Jeho návštěvou lze spatřit čarokrásnou krajinu se starodávným kostelem a současně zavzpomínat na povinnou školní docházku. Na závěr snad ještě zmínka o tom, že kostel se svým okolím zaujal v roce 2002 také Viktora Polesného, režiséra filmu „O ztracené lásce“.