Adventní procházka

O jedné příjemné procházce kouzelným městem, která se skončila trochu jinak než bývá obvyklé. Někdy se totiž dějí věci...

„Nudné zimní večery?“ neskrývám překvapení při vyslechnutí části rozhovoru v autobuse.

„Pro mne určitě ne,“ říkám si sám pro sebe. Měsíc prosinec, to jsou sice dlouhé zimní večery, ale také slavnostní adventní neděle. A k nim neodmyslitelně patří návštěva vyzdobených ulic a náměstí. Zážitek, na který se vždy dlouho dopředu těším.

Chvíli po setmění se pomalu vydávám od rozsvíceného vánočního stromu po hlavní ulici a rozhlížím se kolem sebe.

Nespěchám.

„Bude se mi tady líbit, jako každý rok,“ jsem přesvědčený při pohledu na příjemně vyzdobené stánky. Jasná obloha a mrazivé počasí si žádají ochutnat postupně hrneček voňavého punče, sklenku griotky i medový svařák. S teplým nápojem v ruce pokračuji v toulkách po městě, ale po čase zjišťuji, že potřebuji celkem naléhavě řešit jistou situaci. Chce se mi a to tak, že dost.

Spěchám.

Informační cedulka mě přivádí do městského parku, kde nedávno vybudovali nové moderní záchodky. Tak proč je nevyzkoušet. Vstupní dveře jsou však zavřené.

„Patrně nezbytné opatření proti vandalům,“ uvažuji a pročítám si návod, kde se dozvídám, že je potřeba zaplatit. Hledám po kapsách drobné mince, ale poslední jsem před chvílí utratil za nápoje. Nevadí. Naštěstí mám v peněžence městskou kartu, kterou jsem si předevčírem vyzvedl na úřadě.

Vkládám ji tedy přesně podle doporučení a sahám po nerezovém madlu dveří. K mému překvapení se z malého reproduktoru ozývá příjemný dámský hlas: „Děkujeme vám, že jste se rozhodl použít městskou kartu. Jedná se o moderní platební instrument, který vám zpříjemní život, jelikož má mnohostranné použití. Vzhledem k tomu, že jste tak učinil poprvé, je potřeba kartu aktivovat. Prosím zadejte číselný kód a přibližně minutu vyčkejte.“

„Cože?“ Doposud jsem netušil, že při návštěvě toalety budu potřebovat PIN. Ale dobrá. Vyťukávám čísla a čekám. Přešlapuji. Stoupá ve mě mírné napětí. Nohy si dávám křížem. Jedna minuta se zdá neskutečně dlouhá. Začínám se potit.

„Vámi zvolená číselná kombinace je špatná! Prosím zkuste ji zadat znovu. Při dalším nezdařeném pokusu bude správce systému informován o možném pokusu nezákonného vniknutí do objektu!“

„Ježíšmarjá!“ chytám se za hlavu a oči se mi protáčejí v sloup. Zkouším nejprve pátrat ve své paměti a poté hledám v dokladech správný číselný kód, který následně vyťukávám na displej. Začínám se modlit.

„Karta byla aktivována, můžete jí vyjmout a použít dle vaší potřeby.“

„Potřebu mám, to ano. A spěchá to,“ říkám si polohlasně a vyjímám kartu, abych ji tam ihned opětovně vložil.

Krásné představy o tom, že to konečně vyjde, se rozplývají s dalším oznámením: "Dobrý den, vítá vás společnost provozující toalety ve vašem městě stejně jako na desítkách dalších míst v Česku i Evropě. Pro komunikaci s námi v češtině stiskněte prosím jedničku. Následují ještě další upozornění na možnosti komunikace v angličtině, němčině i ruštině, a nakonec se dozvídám, že pro ukončení rozhovoru a vyjmutí karty je možné stisknout hvězdičku.

„Nechci žádnou hvězdičku,“ říkám již docela nahlas a nervózně mačkám jedničku a znovu sahám po nerezovém madlu dveří. Neúspěšně.

„Chtěli bychom vás upozornit, že z důvodů zkvalitňování našich služeb je tato komunikace nahrávána" ozývá se k mému údivu z reproduktoru opětovně dámský hlas a pokračuje: „Jestliže se chystáte použít kabinku a potřebujete toaletní papír, stiskněte jedničku. V případě že nikoliv, stiskněte dvojku. Pro návrat do hlavní nabídky, stiskněte trojku, pro vyjmutí karty čtyřku.“

Bedlivým pohledem rentgenuji ještě jednou návod. Mozek pracuje naplno. Volím rychle dvojku a zkouším otevřít dveře. Opět bez úspěchu. Patrně jsem při tom použil moc síly, jelikož se na displeji objevuje nápis „error“ a osvětlení zhaslo.

„Sakra!“ zaklel jsem a poslal dámu v reproduktoru tam, kde záda ztrácejí slušné jméno. Ale nevzdávám to a mačkám různá čísla i jejich kombinace. Brzy se objevuje moje karta. Prohlížím si ji z obou stran. Zdá se, že je v pořádku. Vkládám ji tam tedy opětovně, přešlapuji a otírám si pot z čela.

"Dobrý den, vítá vás…“ ozývá se známý hlas.

Třesoucí se rukou nervózně mačkám znovu dvojku. Na bledém obličeji se mi objevují vrásky.

„Vzhledem k tomu, že se naše společnost snaží o neustálé zlepšování služeb pro své zákazníky, tak bychom chtěli také vás požádat o dodržování čistoty a hygieny v prostorách toalet“ pokračuje hlas z reproduktoru. „V případě, že byste shledal vnitřní prostory za nevyhovující, žádáme vás o nahlášení této skutečnosti s přesným popisem závad.“

„Máte-li zájem dozvědět se další informace o firmě provozující toalety, zmáčkněte pětku. Po otevření hlavních dveří je potřeba zmáčknout křížek, pro vyjmutí karty nulu“.

„Konečně,“ by možná někdo řekl. Já však dodávám zkroušeně: „Už není potřeba nic mačkat. Vše je vyřešeno.“ Snažil jsem se, ale přešlapování ani zkřížené nohy nepomohly. Igelitovou taškou si zakrývám flek na kalhotách a odcházím domů z podvečerní adventní procházky.

Nespěchám.

U rozsvíceného vánočního stromu si čtu nápis: „Návštěva Vánočních trhů – silný zážitek, na který se nezapomíná.“

*

Tuto povídku mi v nakladatelství BRK zařadili do knihy: "Adventní kalendář povídek na dlouhé zimní večery."