Ústavní zákon bránit se se zbraní v ruce začne platit za pár dnů. Máme se bát zvýšené míry násilí se zbraní v ruce? Nakolik jsou obavy o militarizaci české společnosti oprávněné?
Zákon vzbuzuje obavy z nárůstu násilí a kriminality
Prvního září nabude účinnosti ústavní zákon, který zaručuje „právo bránit život svůj či život jiného člověka i se zbraní“. Přijetí zákona přitom vyvolalo bouřlivou debatu a hlavně obavy, že v jeho důsledku vzroste počet zbraní mezi lidmi a v souvislosti s tím vzroste i kriminalita a násilí.
Kritici zákona mluví o militarizaci společnosti. Někteří varují, že to dopadne jako v Americe, kde jsou násilné trestné činy páchané se zbraní v ruce na denním pořádku, podobně jako často slýcháme o masových střelách ve školách a podobně.
Obavám rozumím, přesto si myslím, že tvrdá data, a už vůbec naše kulturní zakotvení, něčemu takovému nenasvědčují. Pravda, souhlasím se senátorkou Jitkou Seitlovou, že v sobě přijetí ústavního zákona nese jistou symboliku, je svým způsobem reklamou na zbraně, nicméně to pořád neznamená, že na sebe začneme při jakémkoli ostřejším konfliktu střílet.
Více zbraní neznamená více obětí střelby
Podle statistik na webu GunPolicy.org za rok 2019 podlehlo střelbě v České republice 195 osob, to je 1,82 úmrtí na 100 tis. obyvatel, přičemž na 100 obyvatel jsme měli v držení přibližně 9 legálních zbraní.
V USA byl počet zabití střelnou zbraní v přepočtu na 100 tis. obyvatel za stejné období 12,09 a počet legálně držených zbraní se odhaduje kolem 120 na 100 obyvatel. V ani jednom ohledu se USA zdaleka nevyrovnáme.
Srovnání s USA může být přesto zavádějící. Budí dojem, že čím více zbraní, tím více vražd.
Zmínil jsem, že násilí ve společnosti má své kulturní rámování.
Podívejme se proto na Venezuelu. Statistiky říkají, že mezi 100 tamními obyvateli koluje přibližně 18 legálně držených zbraní. Počet vražd střelnou zbraní dosahuje počtu 50 obětí na 100 tis. obyvatel. Nebo třeba Srbsko – 39 legálně držených zbraní na 100 obyvatel a přibližně 3 mrtví v důsledku střelby na 100 tis. obyvatel.
Data zkrátka ukazují, že mezi počtem legálně držených zbraní a počtem zabití střelnou zbraní není přímá souvislost.
Počet legálně držených zbraní u nás trvale roste
Pokud se máme obávat militarizace společnosti, pak ta už nastala dávno. S nadsázkou by se dalo říct, že za poslední dvě dekády se počet legálně držených zbraní mezi civilisty v České republice takřka zdvojnásobil. Konkrétně za rok 2020 hlásí statistika téměř 926 tis. legálně držených zbraní, přičemž v roce 2000 to bylo přibližně 534 tis.
Počet legálně držených zbraní u nás každý rok narůstá, každý rok v průměru o 2,5 %, přičemž nejsou patrné zásadní výkyvy, snad s výjimkou roku 2014 (nárůst o 5,5 %). Dá se tedy říci, že na nárůst počtu zbraní u nás nemají zásadní vliv vnější impulsy. Je proto otázka, nakolik bude přijetí ústavního zákona výjimkou a bude přispívat k vyšší míře pořizování střelných zbraní.
Pokud se ponoříme do souvisejících statistik a podíváme se na trendy ve vývoji počtu držitelů zbrojních průkazů, zde je situace o poznání zajímavější. Vyzdvihnu rok 2016, kdy došlo k rekordnímu nárůstu počtu držitelů zbrojních průkazů kvůli sebeobraně, a to meziročně o 9375. V předchozích letech, a vlastně i v těch pozdějších, se tento údaj pohyboval kolem 2000. Rok 2016 znamenal tedy určitý šok, který zapříčinil zvýšenou potřebu vyzbrojit se z důvodů obav o vlastní bezpečnost. Souvislost s kulminující migrační krizí v Evropě je zjevná.
To ale pořád neznamená, že více zbrojních průkazů, tj. větší počet držitelů zbraní, vedl k většímu násilí. Svou roli tu hrály spíše emoce, resp. obavy, což je velmi silný faktor pro rozhodování. Bude mít přijetí ústavního zákona podobný efekt?
Rovnou dodám, mohl by mít, ale to pak v případě, že bude přijetí zákona provázet podobně emocemi nabitá kampaň.
Češi jsou mírumilovný národ
Dovolím si tvrdit, že Češi jsou mírumilovný národ. Neženou se do konfliktů, raději se domluví. Historická zkušenost země uprostřed Evropy tomu jen napomáhá. Nasvědčují tomu i různé dějinné zvraty, kdy po násilí saháme až v opravdu krajní, zoufalé situaci.
Ano, můžeme teď začít mluvit o rozdělené společnosti v souvislosti s prezidentskými volbami nebo covidem a z toho plynoucích přestřelkách, ale to jsou pořád specifické oblasti, kde je důležité nezaměňovat příčiny a následky. Hlavně se ale kvůli názorům nevraždíme.
Možná i proto se Česká republika dlouhodobě umisťuje v první desítce nejmírumilovnějších zemí na světě (v rámci žebříčku The Global Peace Index).
Svým způsobem tomu odpovídá i to, že se drtivá většina Čechů (85 %) podle nejnovějšího průzkumu CVVM cítí v ČR bezpečně. Pokud mají Češi nějaké obavy, tak nejčastěji z koronaviru (31 %), vlastní nemoci (18 %) a teprve až s odstupem z případné války (11 %). Dodávám, že nejčastější obavy uváděli pouze lidé, kteří nějaké obavy mají. Těch bylo v průzkumu 58 %.
Když nechám stranou čísla, protože pro tvrzení o mírumilovnosti národa se jen těžko hledají tvrdá data, můžeme zmínit naše pohádky. Právě ty zrcadlí národní povahu asi nejlépe. Určitě si sami vzpomenete na celou řadu pohádek o dobrotivém králi nebo princi, který dokázal vítězit důvtipem a dobrým srdcem, nikoli zbraněmi. Naproti tomu v amerických pohádkách je přeci jen toho mlácení o poznání více.
Budeme po sobě tedy více střílet?
Bude mít tedy přijetí ústavního zákona bránit život se zbraní v ruce za důsledek výraznou militarizaci české společnosti, případně kvůli němu vzroste počet obětí podlehnuvších střelbě?
Pokud shrnu průzkumy z posledních let, přibližně polovina české veřejnosti se něčeho takového obává, případně se staví proti jakémukoli volnějšímu vyzbrojování společnosti.
Tyto obavy chápu. Zbraně nejsou hračky.
Nemyslím si však, že tento ústavní zákon něco v tomto směru změní. Pokud k něčemu takovému dojde, tak vlivem jiných okolností.
