Zima proti jaru

Tradiční evropská levice je jasně na ústupu. Nikoliv en bloc, nicméně ve Francii, Itálii či Německu by to přehlédl jedině slepý. Ústup demokraticky laděných levičáků

pozorujeme, s výjimkou  nevelkého Slovenska, též na (polo)periferii EU, ve střední Evropě.

U našich západních sousedů se sociální demokraté rozhodli představit novou koncepci sociálního státu, aby se odstřihli od starších hodnotových konceptů, které vznikly za obratného Gerharda Schrödera, ale měly svoje mouchy a dávno se přežily. Česká strana sociálně demokratická má sice potíže hlubší, nicméně s žádným oslnivým konceptem nepřichází. Politicky a intelektuálně paběrkuje, ne-li to příliš silné slovo. Hamáčkovo vyjadřování chytré horákyně sice pomáhá lépe skrývat vnitřní rozklad i hlubokou demoralizaci partaje, leč to je tak asi bohužel vše.

Příčin trvalé krize ČSSD bychom našli nemálo; k nejdůležitějším patří fakt, že od časů Jiřího Paroubka neměla předáky, jimž by seděla podpora systematické duševní činnosti strany. Kromobyčejnou konsekvencí mentální slabosti či politické bezkoncepčnosti se stal také čerstvě zažehnaný nápad, aby se – tak trochu po úspěšném slovenském vzoru Smer-SD – změnil oficiální název organizace. Jeho zkratka měla ovšem znít pouze SD! Bylo by tak malým zázrakem, kdyby se neobjevil nikdo, kdo by nedělal narážky na totožnou zkratku Sicherheitsdienstu, obávané tajné služby SS a Nacionálně socialistické německé dělnické strany. Podobné nízkosti přece vznikaly i bez návodu. Jenom si vzpomeňme na někdejší čelní postavy ODS, které bez uzardění hovořily o „Grosstapu“ nebo údajném hodnotovém počátku nacismu v sociálnědemokratickém hnutí.

Nový problém z vlastní produkce Lidový dům zažehnal, nicméně starý Augiášův chlév zůstává.  Přesto některé pozitivní změny nastaly. Léta mediálně větrané spory partajních šíbrů, v jejichž animozitách byly znát i obavy o „správné opatrování“ zbytkového majetku ČSSD, náhle zmizely. Hlavní partajní opozice, platforma „Zachraňme sociální demokracii“, ztělesňovaná najmě exhejtmanem Haškem, obdržela nabídku „výpalného“ a rozhodla se před březnovým sjezdem pragmaticky podpořit stávající vedení strany. Slovo „srdcaři“, jímž se sami rádi označují, získalo patrně další význam – v boji o moc mají veteráni řádnou výdrž...

Česká strana sociálně demokratická čelí svému nejtěžšímu období v polistopadových dějinách. Předseda Jan Hamáček se snaží o opatrné reformy ve správě strany, i když ani tady nemá tak úplně vyhráno. V globálu však přece získal nebývalý prostor k záchraně tradiční politické značky. Hodně věcí bude zřejmě po jeho. Jeden známý levicový komentátor mi v oné souvislosti vyprávěl, že ještě koncem loňského roku sklidil posměch, když mluvil o ministru zahraničí Petříčkovi coby budoucím místopředsedovi partaje. Nyní by se na tuhle mladou (se starými činovníky úzce propojenou) tvář vsadit dalo, stejně jako na stranické povýšení ministryně práce a sociálních věcí Maláčové. Jeví se totiž mimochodem o dost vhodnější personou než dejme tomu ambiciózní a k výkonu každé výhodné funkce připravená poslankyně Valachová, za níž se táhne minulost: dosud neuzavřená finanční kauza na MŠMT.  

Ledacos z perspektiv domácích sociáldemokratů odhalí první letošní pololetí. Uvidíme, zda bude jarní sjezd koncem „zimy“, politickým jarem, obrodou české sociální demokracie. O jejích životodárných šancích v brzkých evropských volbách (a volbách vůbec) zatím mnozí pochybují. Nadějí Lidového domu může být  dobře „prodaná“ práce ve vládě, ale i aktivity soupeře. Dočasný Babišův obrat k zanedbávaným voličům pravice.

Obdobný komentář zveřejnilo Forum24.cz