Zamrzlý konflikt a hra o kavkazský plyn

Karabach jako oběť složité geopolitické hry. Karabach jako důkaz, že EU nemá žádnou mocenskou vážnost.

V blízkém okolí Evropy nám vypukla další válka. Po nedávných šarvátkách se totiž znovu rozhořel zamrzlý arménsko-ázerbájdžánský konflikt o sporný Náhorní Karabach. Formálně nezávislý arménský státeček, který nikdo pořádně neuznal. Hornatý celek zformovaný na základě desítek tisíc obětí regulérního vojenského zápasu z přelomu 80. a 90. let i příslušných etnických čistek.

Tento nový, lépe řečeno staronový konflikt, anebo ještě lépe: jen jeho další fáze, je především přesvědčivým svědectvím o reálné geopolitické síle Evropské unie. Případně s ním úzce provázané Atlantické aliance. Klasik by řekl, že jsou chabrus, jelikož si těžko nevšimnout, kdo pravidelně stojí v pozadí nevybíravých měření sil, jež přispívají k destabilizaci okolí našeho regionu: Sýrie, Libye či nyní Kavkazu. Jde o Erdoganovo Turecko, kterému stačí, aby vyjádřilo ochotu vstřícně rokovat na brzkém summitu s EU, a již není ani myslitelné, aby se vůči němu byť jenom zvýšil hlas. Nedejpánbu vyhlašovaly sankce. Ačkoli si o to ankarský autoritář už hezky dlouho svým vyzývavým jednáním vůči okolí říká.

Může si to hravě dovolit. Unijní blok starého kontinentu se z velké části vlastní vinou ocitl ve spoustě problémů; mimo jiné se vmanévroval i do jisté bezpečnostní závislosti na Malé Asii. Reálnou alternativu k tomu nemá a výsledkem se stal opravdu důkladně trapný dvojí metr při uplatňování výsostných humanitárních zásad anebo obrany demokratických principů v (zahraniční) politice EU.

Turecká republika dávno fakticky rezignovala na nějakou „družbu“ s Evropany, nicméně předchozí prozápadní ambice notně převrstvila velikášskou koncepcí tamější prezidentské kliky. Pošilhávající po éře před Kemalem Atatürkem, který z principu odmítal zahraniční dobrodružství nového Turecka. Agitace údajně mnohaletým ponižováním tureckého národa ze strany zpupného Západu či „starou slávou osmanskou“ v Malé Asii frčí. A když se nedaří ve vnitřní politice, opěrným bodem se stávají velkohubé variace na novoosmanství.

Říkává se někdy, že nacionalismus je posledním útočištěm ničemů. Velmi případným dokladem úsloví jsou výhrůžky a porušování mezinárodního práva v palivově slibných oblastech rozděleného Kypru či Řecka, dvou členů EU. Eventuálně rozdmýchávání lecjakých krveprolití. Ostatně islamističtí veteráni ze syrských bojů se jedině v Libyi „udat“ nedají...

Týká se to tedy patrně, jak již naznačeno, rovněž Náhorního Karabachu. Těžko přece o Erdoganovi pochybovat! Po nedávných úspěšných demonstracích (bojového) bratrství Turků s Ázerbájdžánci by byl sám proti sobě, kdyby nadále neposiloval svou popularitu bojem s tradičními nepřáteli, křesťansko-ortodoxními Armény. Ti mimochodem mají pádné historické důvody se některých svých sousedů k smrti bát. Arménská genocida, oficiálně zdůvodňovaná (ozbrojenou) kolaborací Arménů s Ruskou říší, náleží mezi nejhroznější události 20. století, přičemž Ankara se k ní kategoricky odmítá znát.

Nemělo by uniknout pozornosti, že obviňuje-li právě Baku souseda z agrese, slova tureckého prezidenta nechtěně vyznívají načisto opačně: „Ázerbájdžán čekal 30 let na vyřešení tohoto problému, teď se rozhodl konat sám. Okamžité osvobození ázerbájdžánských území okupovaných Arménií otevře cestu k míru a stabilitě v regionu. Krize v regionu, která začala okupací Náhorního Karabachu, musí skončit.“

Oba oficiálně znesvářené národy (vzájemně se pravidelně démonizující) mobilizovaly, nasadily těžké zbraně a volají na pomoc mezinárodní společenství. Především tedy své patrony, Tureckou republiku a Ruskou federaci. Naposledy zmíněná mocnost chápe Jižní Kavkaz také jako důležitou nárazníkovou zónu. Tudíž má dokonce na arménském území garnizonu představující důležitý prvek při garanci bezpečnosti země. Faktického protektorátu Moskvy. Ta je však tentokrát nápadně zdrženlivá - hraje očividně dost obojakou roli...

Situace v oblasti, kde se poměry vyostřily hlavně „péčí“ místních sobeckých elit ještě koncem existence SSSR, ovšem neznamená pouze další konfliktní linii mezi zájmy Ruska a Malé Asie. Kdepak. Do místních problémů má také „co mluvit“ nedaleký Írán. Expanzivní šíitský stát se sice významnou ázerbájdžánskou minoritou, pravidelně ale proti sunnitským konkurentům podporující křesťanské Armény.

Místní záležitosti jsou tedy zjevně notně komplikované a delikátní. Daleko přesahující území regionu. Na každý výkyv složitého přediva siločar tím citlivější, že se například aktivity Teheránu nevztahují pouze k úsilí omezovat vliv Turků, nýbrž i „arcisatana“ – Spojených států amerických. Mimo jiné také z jejich dlouhodobého podnětu existují v dané oblasti značně pokročilé snahy o vyvážení vlivu ruského plynu v Evropě jeho ázerbájdžánskou alternativou.

Nejrozličnějších pohnutek k neklidu mezi Armény a Ázerbájdžánci vidíme přehršel, od primitivní lidové nenávisti po energetickou bezpečnost nadnárodních hráčů. Těžko jen vypočítat. Ale ignorovat je nelze. Zvláště je-li patrné, jak úzce se nás dotýkají.

Obdobný komentář publikovala počátkem týdne Mladá fronta