Vítězství Čaputové aneb Volba proti Ficovi 2

Zvolení Čaputové bylo referendem o Ficovi. A voličům pramálo záleželo na tradičních kvalitách kandidátů.

Po prezidentských volbách u našich východních sousedů se objevil absurdní náhled, že je Slovensko liberální země, liberálnější než Čechy, Morava a zbytkové Slezsko. A že bychom se měli od našich bratří učit. Jediný argument, o nějž se proklamace opírá, je samotná vítězná osoba, právnička Zuzana Čaputová. Vždyť jde o ženu, první prezidentku, doteď také místopředsedkyni (bezvýznamné) liberální strany Progresívne Slovensko, příznivkyni rovnoprávnosti sexuálních menšin a advokátku „prostého lidu“ (v boji se skládkou v Pezinku).

V některých očích ale stojí ještě výš. Šlo rovněž zaznamenat vážně míněné srovnání s Václavem Havlem nebo Erin Brockovichovou. Inu, všechno je možné, on je to vlastně taky vzkaz Miloši Zemanovi. Pokud zůstaneme nohama na zemi, bude jasné, že situace je poněkud složitější, ne-li vcelku jiná, než kterak jí vylíčili nadšenci či ideologové. Triumf Čaputové znamená anomálii. Za ní stojí hluboká frustrace, leč i hrozná naivita voličů.

Vyjděme ze staré poučky, že slovenská hlava státu musí vyznávat nejméně dvě ze tří následujících charakteristik: levicovost, národovectví a kladný vztah ke katolickému kléru. Příští prezidentka z ní – snad jako vůbec první z úspěšných – vybočuje. Není vůbec vyloučeno, že se do této šablony nakonec vpraví, jenže zatím do ní nezapadá. Z čehož může snadno vyplývat, jak málo pojednou voličům záleželo na tradičních kvalitách kandidátů. Stačilo, aby se klání zúčastnilo výjimečně malé procento voličů (ve druhém kole necelých dvaačtyřicet procent) a ve zbytku dominovalo nutkání najít novou, neokoukanou tvář. Vyretušovanou postavu, jež slibuje odpor vůči dosavadní „ficovštině“. Aroganci „státostranických“ funkcionářů Smeru-SD a jim podobných.

Nebylo to ostatně na Slovensku poprvé, kdy se nespokojenci rozhodli promítat do uchazeče o čelo státu, aby tím rázně odmítli (bývalého) premiéra. Nehlasovali tudíž pro někoho, nýbrž vůči někomu. Kdysi proti Vladimíru Mečiarovi a při minulých volbách proti Robertu Ficovi.

Teď, po pěti letech, jsme viděli druhé dějství. Místopředseda Evropské komise Maroš Ševčovič, potažmo za ním stojící „smeráci“, podcenili míru nelibosti, jakou vyvolává předseda nejsilnější vládní partaje. Ve vedení kabinetu ho sice po projevech lidové nespokojenosti nahradil Peter Pellegrini, nicméně vůle charizmatického Fica je zjevně pořád určující pákou v politickém soukolí země pod Tatrami. Takže když si ten zamanul stát se ústavním soudcem, případně rovnou předsedou Ústavného súdu SR, vzniklo z toho převeliké politicum. Při prezidentských volbách paralelní „referendum“ o jeho další veřejné kariéře.

Stalo se takřka lhostejným, kdo proti němu, respektive nezávislému kandidátu Ševčovičovi s podporou Smeru. Neokoukaná Čaputová, do jejíž zpočátku maličké volební loďky náhle zadul vichr mohutných finančních příspěvků, vytěžila z kombinace občanské pasivity a znechucení obrovský politický kapitál. Pozici páté hlavy nezávislého Slovenska. Nepolíbenost veřejným životem, absence politického vzdělání a zkušeností, naprostá neznámost, to byly ty pravé předpoklady pro hladké vítězství.

Outsiderka, v jejíž prospěch dosti pozoruhodně rezignoval další liberální kandidát Mistrík (jakási obdoba českého prof. Drahoše), triumfovala najmě díky mimořádně vhodnému společenskému klimatu. Svezla se na šťastné společenské vlně nespokojenosti, co plyne z dlouhé šňůry hříchů dominantních hráčů, a zejména z hodně medializované tragédie.Vraždy dlouho rovněž zcela neznámé osoby, novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky, jehož vyděšení kolegové později prezentovali coby investigativce. Nebyla to zrovna pravda, jenže co na tom sejde. Oficiální podání začalo žít svým vlastním životem.Oprávněné nespokojenosti se chopilajinak dost neschopná opozice, aktéž s Ficem na kordy bojující prezident AndrejKiska, a najmě protivládně orientované sdělovací prostředky. Až se zrodilo skoro bájné, "biblické" vyprávění o mladistvé oběti ve prospěch veřejného blaha slovenského lidu. Báječný materiál pro tyhle, nebo další volby.

V nich se bude pravděpodobně angažovat právě dosavadní první občan, kterýžto vycítil slušnou šanci prosadit se s vlastním stranickým projektem. Již v jeho případě se totiž ukázalo, jak moc jsou mnozí lidé lační změn.Potom stačí zaplatit obstojné píáristy, aby vznikl nosný mediální produkt. Představa dobrého vladaře, jenž bojuje se starými zloduchyv profláknutých partajích. Simulakrum, forma bez obsahu, u níž si příkladně málokdo všimne, z jak pochybných kšeftů byla financována kampaň „nadstranického prezidenta“. Byť teď v kampani neobhajoval, udělal vhodný krok; našlápnul si k pokračování rozjeté kariéry, když podpořil favoritku...

Otázka zní, co přijde po nastolení Zuzany Čaputové do úřadu. Hodně občanů časem zákonitě pocítí zklamání, jelikož zas a znovu podlehli sloganům reklamních agentur, že nové se rovná lepší. Hlavně je však pravděpodobné, že se v mnohém zopakuje Kiskova éra. V ní naprosto politicky negramotný prezident nedal ani ránu bez týmu poradců. O dalších zájmových skupinách v případě nemajetné Čaputové nemluvě.

Obdobný text publikovala Česká pozice