Materiál pro Krysaře

Společnost, co nemá pevné kořeny, je zvláště v době překotných změn hodně zranitelná. A česká pospolitost k takovým společnostem patří.

Přišel a takřka bez povšimnutí i prošel další 28. říjen. Svátek, který by si měli Češi a Slováci připomínat jako jedno z nejdůležitějších výročí. Toho dne byl víc než před stoletím konečně prohlášen samostatný stát „národa československého“. Bez jehož existence by například Slováci, vystavení nejagresivnější maďarizaci Zalitavska, dnes již pravděpodobně ani neexistovali.

Přitom to pravidelně vypadá, že zrod společného Československa, počátek vlastní (moderní) státnosti, neznamená pro většinu, hlavně mladých, Čechů či Slováků nic. Pro politiky značí obvykle jen příležitost k prázdným rituálům a politikaření. A když už jsme u tohoto zapomínání sebe sama, dodejme ještě cosi. Ke zmizelé světové značce „Czechoslovakia“ se dnes jaksi nesluší ani zmiňovat, že její protiústavní (!) zánik stvořil dva vysloveně periferní státy. Rozhodnuté prosazovat své slabě reprezentované zájmy ve sjednocující se Evropě. V krajně dynamicky se měnícím světě po konci bipolarity.

Myšlenka se dá rozvinout o dost dál. Třebaže nám to soudobí strážci mravnosti zkoušejí vymlouvat, patriotismus není nijak sprosté slovo. Pocit sounáležitosti s rodnou zemí nebo vlastními předky je jednak zcela přirozený, druhak se o něj můžeme opírat v širším společenství. Vždyť třeba v dnešní EU, kam jsme společně vstoupili roku 2004, nás dosud, po patnácti letech, oficiálně označují za „nové členské země“. Případně za „východní Evropu“. Ruku v ruce s tím je nám poměrně pravidelně sdělováno, že jsme zase „promeškali příležitost mlčet“. Prostě se děje to, co se dalo snadno od prvopočátku čekat. V rámci neskrývaného poručníkování podstatně většími hráči navíc neustále slýcháme rady, že bychom měli přijmout především amébovité evropské občanství. Podřídit se neosobním a často vysloveně selhávajícím byrokratickým strukturám, co leží na území „starých členských zemí“…

V takovém kontextu je dvojnásob smutné vidět, jak tristně dopadají průzkumy znalostí našich dějin a reálií. Jako vyslovená rána kladivem do hlavy na mě kdysi zapůsobila soutěž o největšího Čecha. Pravidla této původně britské, základním pojetím trochu absurdní, hry (vyzkoušené mezitím ve spoustě jiných zemí), se vytrhla z kloubů. Takříkajíc vyšinula z vazeb. Pouze nesouhlas držitelů licence tehdy zabránil, aby v České republice vyhrál naprostý unikát – Jára Cimrman. Fiktivní postava Divadla Járy Cimrmana, která systematicky znevažuje vlastenectví.

Jak se „měření sil“ ubíralo dál, bylo dokonale podružné. Nezbylo než souhlasit s míněním minulým režimem proskribované spisovatelky Kantůrkové: jaký to důkaz hlubokých národních komplexů! Nebo také kromobyčejného obranného smyslu pro humor, lze dodat milosrdně. Vždyť kolikrát se tady zvenku přepisovaly oficiální dějiny. Ostatně i tu poslední revoluci, snad s výjimkou Poláku, jsme ve střední Evropě tak nějak „utrpěli“ odjinud.

V podstatě jsme si zvykli na hledání náhražek identity. Zdá se proto jasné, kdo by takovou soutěž o největšího mrtvého velikána vyhrál teď. Byl by to bezesporu nedávno zesnulý popový zpěvák Karel Gott. O něm se za normalizace vyprávěla hodně trefná anekdota,skoro aforismus,že na GustavaHusáka se bude vzpomínat pouze jako na „nevýznamného politika v éře Karla Gotta“. Aby ne, víceméně dokonale ztělesňoval atmosféru pseudokomunistického biedermeieru. Maloměšťáckou pospolitost, kolem níž se věci ukrutně rychle dějí. Mění překotným tempem. Když přitom jistot za čtvrté průmyslové revoluce, milionových migračních vln a konce „amerického míru“ valem ubývá. Taková společnost je ale dost zranitelná. Ideální tvůrč ímateriál pro moderní Krysaře.

Zamyšlení publikoval slovenský list Pravda