Korejský mandát nebes: sedmdesát let války

Na Korejském poloostrově se již 70 let válčí! A ani navzdory úsilí prezidenta Trumpa se na tom nic nezmění.

Severokorejci před pár dny odstřelili styčný úřad obou Koreí. Poručili ho, s cynickou nadsázkou řečeno, „mandátu nebes“. V první řadě nejspíše proto, aby sdělili lidstvu – potažmo předvolebním Spojeným státům, jejichž prezident Trump se chvástal mírovým jednáním s Pchjongjangem – , že válka na poloostrově trvá. A potrvá dále. Alespoň de iure, a to už nyní plných 70 roků! Koncem tohoto měsíce tedy od jejího výbuchu uplynulo právě tolik let jako od jiného známého projevu studené války, popravy Milady Horákové. Političky, jejíž smrt je aktuálně, čistě mimochodem, z velké části znovu zneužívána k politickému boji: inu, začala nám přece kampaň do podzimních voleb...

Zůstaňme ale raději v inkriminované oblasti Dálného východu, kde v červnu 1950 vypukl zástupný ozbrojený konflikt mezi supervelmocemi s jejich klienty či satelity. U čehož proto ani Československo chybět nemohlo. Koneckonců se tehdy nejen v Praze předpokládalo, že z válčícího Východu tentokrát nemusí přiletět Světlo pokroku (jak hlásala dobová ideologická floskule), nýbrž záře explodujících atomových zbraní. O čemž například podle všeho vážně snil v regionu velící americký generál Douglas MacArthur. Hrdina 2. světové války, jehož následné odvolání z funkce vyvolalo v USA neklid širokých vrstev. Vybičovaných militaristickou psychózou neblahé doby, a masově proto píšících do Washingtonu hysterické vzkazy (i zde vidíme jisté podobnosti s tehdejší atmosférou východního bloku). Toužily jimi „rozhodně protestovat proti pobuřujícímu činu, jehož se dopustilo prase v Bílém domě“. Dějiny se pořád opakují.

Nespokojenost bojechtivých amerických davů byla tehdy svým způsobem dobře pochopitelná. Krom nedostatku kritického myšlení a představivosti, jež zvláště následkem systematické státní propagandy dostávají vždycky na frak, zde figuroval důležitý moment, že MacArthur byl skutečnou národní legendou. Veteránem obou předchozích globálních konfliktů. Při druhém úspěšně zastával post vrchního velitele v Tichomoří, načež bylo jen logické, když počátkem září 1945 jménem vlasti přijímal na palubě bitevní lodi Missouri bezpodmínečnou kapitulaci Japonců. A jeho odvážný, ba riskantní vyloďovací plán v týlu Severokorejců o pět let později jej také nemohl neproslavit. Na poslední chvíli totiž u Inčchonu zmařil expanzi nového (úhlavního) nepřítele. Skoro již dokončenou agresi KLDR vůči jižnímu sousedovi.

Dotyčný útok Korejců proti Korejcům (mnohdy spolubojovníkům z protijaponského odboje) volně navazoval na nedávné vítězství Maových komunistů v čínské občanské válce a vyhlášení ČLR. Cílem ataku bylo znovusjednocení poloostrova, tradičně strategicky lákavého pro řadu mocností. Od konce 19. století až do roku 1945 kontrolovaného „Zemí vycházejícího slunce“, kteréžto drtivá porážka za pomoci nukleárních zbraní sice ukončila koloniální status Korey, leč současně zapříčinila její rozdělení mezi vítěze. „Parcelaci“ nikoliv nepodobnou roztětí Hitlerovy Třetí říše na dvě Německa.

Kýženého geopolitického úspěchu v dotčeném asijském krveprolití žádná z protivných stran, z nichž jedna se pro hroznou diplomatickou nešikovnost Sovětů v Radě bezpečnosti zaštiťovala praporem OSN, nedosáhla. „Země jitřní svěžesti“ tudíž máme dodnes „díky“ tomu hned dvě a obě jsou vlastně zdrojem mezinárodního napětí.

Někdejší frontové akce mezi nimi byly příměřím ukončeny již roku 1953, a to víceméně na stejných místech, kde o tři léta dříve začaly. Ale na podpis mírové smlouvy to přitom doteď nevypadá! Dva sousední státy stejného národa a jazyka (oficiálně na smrt znepřátelené) se od sebe zároveň postupně velice vzdálily, takže koncepce budoucí jediné Koreje se jeví, přes občasné idealistické výlevy v mezinárodním tisku, vysloveně nerealistickou sama o sobě. Ba v posledku škodlivou pro široké okolí.

Ke dvěma zcela jiným světům KLDR a Republiky Korea patří najmě nesrovnatelná hospodářská výkonnost, ovšem snad ještě více míra společenských svobod. Zatímco na Severu se o ničem takovém nedá mluvit (byť je fakt, že pod vlivem Pekingu probíhají aspoň opatrné ekonomické reformy), Jih se přinejmenším značně blíží vyspělé demokracii. Ani tamější cesta k liberalizaci poměrů od původní, vojenské diktatury prezidenta Li Syn-mana však rozhodně také nebyla snadná. Nota bene rychlá. Neobešla se bez mnohočetných obětí na životech, nepokrytého vměšování armádních kruhů do veřejného života a tak dále. Pokrok je tu nicméně zcela evidentní.

Totálně konzervativní, „zabetonovanou“, minimálně měnlivou zůstala naopak vojenská diktatura trůnící v Pchjongjangu. V zásadě tak stále běží o militaristickou orientální despocii dynastického typu. Mající navíc obrovské zkušenosti s vymýváním mozků skrze bezohlednou propagandu a božský kult vůdce, jenž se v minulosti tolik líbil rumunskému size="12pt"Ceau?esc size="12pt"ovi. Na rozdíl od něj ovšem zdejší „božský mandát Nebes“, zvláště po zisku nukleárních zbraní a jejich výkonných nosičů, předákům Severní Koreje stoprocentně vydrží.

Obdobný text publikovala Mladá fronta