Sedím ve vaně, kde na mě proudí horká voda. Pár metrů ode mě hučí pračka, kde zmáčknutím jednoho tlačítka za dvě hoďky jako kouzlem obdržím...
Sedím ve vaně, kde na mě proudí horká voda. Pár metrů ode mě hučí pračka, kde zmáčknutím jednoho tlačítka za dvě hoďky jako kouzlem obdržím hromadu čistýho a voňavýho prádla. Na chytrým telefonu připojeným na wi-fi mi hraje rádio. Byt se krásně vytápí a teplota se sama reguluje. Mám příjemnou kocovinku z lahodnýho vína. Myšlenky z vany pak přepisuju na drahým počítači.
A pak jsou tu lidi, kteří doslova utíkají z doslova rozbombardovaných měst, na který doslova střílejí tanky a doslova dopadají rakety, a ještě k tomu jsou to matky s dětma, který musejí nechat svý muže za sebou, aby bojovali v nesmyslný válce, jelikož někteří psychopati prostě nikdy nemají dost.
Na co já si vlastně v tomhle vyhřátým bytečku stěžuju?
Ne, vážně, na co si stěžuju?
Jo, může bejt, že někdy musím počítat, jestli mi před výplatou vůbec zbude na jídlo, ale co jako? Pořád mám možnosti. V nejhorším můžu spolknout hrdost a vyřešit to nějakou dočasnou oklikou, ale pořád prostě mám možnosti.
Tihle lidi utíkají do cizí země, kde se nemluví jejich jazykem, a musejí doufat, že se na ně někdo milostivě usměje, aby měli do čeho oblíct svý děti. Celoživotní jizvy a vykořenění.
Někdy je mi z tohohle našeho tzv. prvního světa na blití, a ani já v tom jistě nejsem úplně nevinně. Koupíme si svědomí, pošleme prachy a pak si zase stěžujeme. Ovšem na to, na co bychom si stěžovat měli, si nestěžujeme, ani si věci nejsme schopni připustit – zato jak nám někdo sáhne na pohodlí, tak to ne, panečku, to prr.
Nejsem nějak nábožensky angažovanej, ale bůh s váma.
