Kam až dovede člověka ten prokletý hlad po zlatu?

Co si od toho všeho ony staré rodiny slibují? I ten nejpsychopatičtější jedinec si musí uvědomovat nevyhnutelnost důsledků svého počínání. I ta největší krátkozraká nenasytnost předpokládá nějakou inteligenci, která nemůže nepředjímat alespoň základní obraz budoucnosti vzešlé z dosavadního vývoje. K čemu to ve výsledku je? Nebo je pošetilé ptát se u zjevně nesvéprávného člověka po byť minimu nějakého smyslu či soudnosti? Je to čistá slepá šílenost? 

Že se najdou kvanta zkažených, úplatných služebníků, je pochopitelné. Stejně jako kvanta skutečně přesvědčených, zblblých tím či oním, ať už ty důvody pramení v nátuře, výchově, okolí nebo kombinaci všech zmíněných. 

Na rozdíl od starých klasiků si nemyslím, že peníze jsou kořenem všeho zla. Kdepak. Stejně tak je velkým omylem ono pořekadlo, že peníze kazí charakter. Nikoli, peníze charakter nekazí – peníze ukazují, jaký ten charakter ve skutečnosti je. Nevěřím tomu, že příležitost dělá zloděje. Příležitost toliko zloděje odhaluje. Politiky nekorumpuje moc a absolutní moc je nekorumpuje absolutně – politici v první řadě do politiky kvůli moci lezou. (Výjimkám čest.) 

Nad světovými „majiteli“, kterým tak jako tak už začala hořet koudel u zadku, asi nemá cenu se příliš pozastavovat (přinejmenším rozhodně nemá cenu nechat se jimi deprimovat), ať už je v té naprosté slepotě pohání cokoli.
A nad lidmi veskrze zkaženými také ne. Ovšem co ti, kteří jakýsi potenciál měli, ale propadli „temné straně“? 
A z praktického hlediska: to tihle lidé opravdu věří, že si s nasyslenými úsporami koupí nějaký ostrov a před tou spouští, na níž se tu podílejí, se tam izolují? Nebo si snad chtějí koupit vstupenku na loď nejbohatších, na které, až půjde opravdu do tuhého, odsud prchnou za životem pod nějakou pitomou kupolí na jiné planetě? 

Jedna z diskutovaných odpovědí na vysvětlení stávajícího vývoje je snaha o pozvolnou, nenápadnou redukci obyvatelstva. Zní to šíleně, ovšem je třeba si uvědomit, že zmiňovaná psychopatická pseudo-elita operuje na úplně jiné úrovni. Osm miliard lidí se těžko ovládá, zvláště když mají poslední dobou internet, a informace se tudíž šíří nevídanou rychlostí, a navíc se čím dál více drancuje planeta a docházejí zdroje. Všudypřítomná devastace prostředí není bezbřehá, protože planeta není nekonečná, ačkoli s tím na globální úrovni zatím nikdo nic pořádného nedělá. 
Porodnost sice prý klesá, ale lidí i tak přibývá. Je tedy nasnadě zapojit všelijaké nástroje pozvolné eradikace – od jedů v jídle, vodě, půdě a všem kolem až po stres, permanentně šířenou negativitu a trvalý nátlak (pak se té porodnosti také nelze divit). Moderní člověk žijící v neustálém strachu, bludišti složenek a dluhové pasti je ideálním neurotickým kandidátem na poslušného občana čekajícího s pořadovým číslem na infarkt; občana, který nemá dostatek času ani energie, aby se zajímal o to, co se tu vlastně děje, aby chodil do přírody, aby se díval na hvězdy, meditoval a ptal se po smyslu toho všeho. 

Každopádně je to všechno pořád vlastně součástí evoluce. Je to bolestivý porod, ale věci se hýbou. 
Milý čtenáři, nehledej prosím v textu nějaká kategorická tvrzení, spíše tady jenom přemýšlím nahlas. 
Že mám navrhnout nějaké řešení, nějakou cestu? Poukázat na světlo na konci tunelu? Dobrá tedy. Slyšel jsem jednu výbornou myšlenku, a sice že žijeme v kolektivním problému, který ovšem lze řešit pouze na individuální úrovni. To se mi velice líbí. 

Ano, je to zase na nás. A je to tedy rozhodně zajímavá zkouška, jen co je pravda. 

Auri sacra fames…