Čím do sebe pumpujeme zlo (aneb pár asociací)

Dobrovolně, automaticky, každodenně. A jediný způsob, jak s tím něco dělat, je v první řadě si to uvědomit. Neplatí to vlastně univerzálně?

Nemám zde na mysli záležitosti, které při vší dobré vůli nelze okamžitě změnit. Třeba zaměstnání, kde vás to štve, ale zatím nic lepšího nebo srovnatelného nemáte. Nebo finance, které vám chybějí, ale kde je vzít, že jo. Myslím věci, u nichž máme na výběr, a přesto v jejich područí z nějakého důvodu setrváváme. 
Mimochodem, jakkoli se to třeba nezdá, tohle nemá být moralistní článek, spíše chci na některé problémy poukázat. Já do mnoha z těchto záležitostí nějakou měrou samozřejmě zapadám rovněž. Na věci se zde dívám trochu volnějším, asociativním stylem.

Čím tedy do sebe každý den pumpujeme zlo? 

Zprávami. 
Jestli kdy vůbec byl obsah produkce masmédií vyvážený a skutečně měl v úmyslu v první řadě nezávisle informovat občany o důležitém tuzemském i světovém dění, pak dnes už je taková představa mimo realitu. Kanály a tiskové kanceláře coby soukromé firmy logicky podléhající vůli majitelů, selektivní přístup k vysílaným událostem a jejich svévolná interpretace, zkorumpovaní pracovníci a lidé, kteří pokud nesekají latinu, mohou se v lepším případě ocitnout na dlažbě, v horším u soudu, v nejhorším pod drnem. Primitivní jemná psychologie mající za úkol dehonestovat kohokoli, kdo vystrkuje hlavu z davu a dovolí si kriticky přemýšlet. A tak se nám místo vyvážených zpráv o důležitých událostech z celého světa dostává pouze směsi lokální mrzké a hašteřivé politiky, negativních a nedůležitých zpráv typu vyloupení bankomatu nebo nehody autobusu kdesi v zahraničí (aniž by vezl jediného krajana) a dalších nesmyslů, samozřejmě na úkor toho, že kdesi se odehrávají nesrovnatelně důležitější události, o nichž se ovšem u nás na rozdíl od leckterých médií ve vyspělejších zemích neinformuje.
Mnoho lidí ale nedá dopustit na onen pocit jistoty a bezpečí, a tudíž je pro ně takovýto náhled absolutním šílenstvím. V pořádku, nic nového pod sluncem. 

Přemrštěným respektem před úřady a poskytovateli služeb obecně. 
V tomto ohledu se můžeme učit od nejmladších generací, na které zaplaťpámbů už tolik nedoléhá stín minulého režimu a souvisejícího útisku ducha. Naše babičky jsou na tom v tomto smyslu nejhůře – všimněte si toho třeba při interakci s doktory nebo jakýmikoli úřady. Ano, pane dochtor, a pomalu by jim ještě nosily dárky. Těm dobrým duším nelze nic vyčítat, zažily něco, co my si nedovedeme představit, doba byla jiná. Dnešní dvacetiletí na druhou stranu jako by k těmto autoritám přistupovali se zdravou asertivitou a mnohem lépe než generace starších mileniálů (tím zde mám na mysli lidi mezi třiceti a čtyřiceti), která si v sobě stále ještě leccos z minulosti nese. Tyhle mladé lidi žádní duchové netrápí, znají svůj čas a orientují se v cenách. Pravda, spoustu z nich nejspíš dosud částečně dotují rodiče, ale v tomto systému, který jim zde tak bezvadně připravily generace předchozí, to také nemají zrovna jednoduché. Nemluvím zde ovšem o prohnilé zlaté mládeži, se vší její plytkostí, povrchností a snobstvím. 

Adorací značek.
Kdysi jsem se dohadoval s jedním člověkem, který nechtěl pochopit, že chci-li si koupit kvalitní tričko, nemusí na sobě nutně mít fajfku nebo tři pruhy – kvalitní triko pro běžné účely koupím i v neznačkovém obchodu, ovšem samozřejmě za čtvrtinu ceny (a ještě možná podpořím tuzemské výrobce). Pro některé lidi je prý značkové oblečení styl života. Něco takového bych si nikdy nebyl schopen osvojit. Co to vlastně znamená? Kde je tam nějaká vlastní zásluha? Muzika může být styl života. Malování, umění obecně. Pamatuju si, jak jsem v dětství v devadesátých letech jako divák na jednom sportovním utkání viděl přicházet tří- nebo čtyřčlennou rodinku, která byla doslova od hlavy k patě oblečena v jedné značce (a mám dojem že i barevné kombinaci). Už tehdy, v divokých devadesátkách stále ještě plných tuzexu a bonů, jsem tam mezi diváky zaslechl tiché uchechtnutí a zahlédl postranní úsměv na spolusedícího. Dnes? Značkové oblečení je vlastně dávno přežitý pozůstatek z dob minulých, kdy se šlechta pomocí lepšího ohozu na první pohled diferencovala i distancovala od spodních vrstev a vyložené žebroty. S trochou nadsázky si ovšem v dnešní době na značkové tričko dokáže našetřit i bezdomovec. Co tím tedy ještě kdo chce říct? A ne, nemluvím zde o kvalitní specializované výstroji na hory nebo o elektronice, mluvím tu sakra o tričku a teniskách do města. 
Někteří lidé jsou stejně směšní, a chlapi obzvlášť. Když jsem před pár lety zahlédl chlápka, který si do obchoďáku vyrazil v něčem, co nelze popsat jinak než obrovské kostkované trenky, říkal jsem si, jak by se na to asi tvářil deset let nazpět, kdybych mu řekl, že v něčem takovém pojede nakupovat. Ale samozřejmě proti gustu… Já se jenom bavím. 

Stylem reprezentujícím sociální status. 
Což souvisí s předcházejícím odstavcem. Kdysi jsem dlouhodobě brigádničil v jednom zahradnictví a tato práce mimo jiné obnášela vyjížďky na zahrady zákazníků. Nevěřili byste, jaké množství shodných prvků jsem vídal napříč městy, vesnicemi, rodinami a jedinci. Jako kdyby to byl nějaký ideál, kterého je třeba dosáhnout, aby se člověku otevřel vstup do jakéhosi soukromého klubu. Typická situace tam vypadala následovně: Čtyřčlenná rodina s velkou zahradou. Děti na základní škole, muž lehce podnikající nebo v nějakém lukrativnějším (byť třeba šmelinářském) zaměstnání, žena často doma nebo v částečném úvazku. Rostlinstvo na zahradě je do vysoké míry shodné s tím, co má vedle soused. O zahradu se stará téměř výlučně žena, přičemž ale většinu rostlin podle názvu nezná, šéfová zahradnice jí musí pokaždé radit i se zaléváním a rostliny jsou na sebe naplácány v maximálním možném počtu. Zahrada obsahuje nezbytné propriety – modrou skákačku pro děti, bazén a všudypřítomné hadice, sem tam nějaký větší okrasný kámen, „neviditelné“ obrubníky, kačírkem sypané cesty, drátěný stůl se židlemi, neodmyslitelný anglický trávník a živý plot následovaný neživým plotem. Když si dáte po dvou hodinách úmorné práce pauzu na cigáro, žena je samý úsměv nebo dělá jakoby nic, ale zevnitř vás pak sleduje za záclonou. Muž je holohlavý, možná má i tetování, po zahradě chodí obut do kroksů a nesmíme zapomenout, že rodina taktéž vlastní velkého černého psa jménem Max. S dětmi do kontaktu nepřijdete, jsou ve škole. Auta zde máme dvě, jedno je celý den v garáži, která vypadá jako zastřešená pergola, ve druhém muž každé ráno mizí do práce. Jako řidič by se mimochodem dal bez potíží klasifikovat jako „Blb automobilový“, kterémužto exempláři jsem již věnoval celý jeden blog. Jeho auto mívá obří rozměry, ale na silnici v něm málokdy uvidíte sedět víc než jednoho člověka. Tyto rodiny vypadají, jako kdyby si zakládaly na tom, že mají stejné zahrady, stejné sousedy, stejná auta, stejná bankovní konta, stejné názory, stejné děti… Ani nechci vědět, v jakých spolcích se jejich příslušníci sdružují, ale kdybych na takový náhodou někde narazil, možná bych tam jednoho od druhého nerozeznal. 
Zde je od čtenáře třeba jisté shovívavosti nebo snad nadhledu, protože je možné, že jsem se do někoho z hlediska zmiňovaných zahradních propriet lehce trefil…

Vírou v dobro systému. 
Tady se nechci příliš rozepisovat, bylo by to na samostatný blog a částečně jsem se o těchto záležitostech již zmiňoval jinde. V dobro lidí, které nakonec bez výjimky vítězí, věřím, tam není důvod pochybovat. Ale systém? Aby bylo možno nějaký problém v budoucnu vyřešit, je v první řadě potřeba uvědomit si jeho existenci. Bez tohoto zásadního prvního kroku se můžeme leda motat v kruzích. 
Například zákony – ty jsou sice teoreticky stavěny tak, aby pomáhaly občanům země, ale jakmile dojde ke konfliktu, kdo má v první řadě zájem na výhře? Stát, kterého jednotlivec nezajímá. Bezskrupulózně. A pokud se vám to nepozdává, pak by bylo dobré si uvědomit, že dle statistik je cirka desetina lidí této země v současnosti ruinována exekutory. A ne všichni tito dlužníci kupovali hromadu blbostí na dluh jako pominutí. Ne, tohle zdaleka není normální. 
Politici? Nechci tu příliš generalizovat, ale kolik z nich svou funkci vykonává nezištně, altruisticky a skutečně proto, aby zemi či svět změnili k lepšímu, a jaké procento jsou pak bezohlední gauneři, se kterými by člověk nechtěl setrvávat ani ve stejné budově? Ono se říká, že moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně. Je to vlastně taková obdoba pořekadla, že peníze kazí charakter. Ale víte co? Já si to nemyslím. A nejenom to, podle mě je to jeden z největších omylů. Peníze totiž charakter nekazí, peníze ukazují, jaký ten charakter ve skutečnosti je. Prostě se to do té doby jenom nemělo jak projevit. Vlastně je to podobné jako v případě, když se člověk ocitne v nějaké situaci uzavřeného typu. V tomto duchu se vyjadřoval i takový Stephen King, který říká, že mnoho jeho příběhů vzniklo tak, že v duchu viděl postavu v nějaké situaci a společně se čtenářem pak sledoval, jak se z ní dostane. Kdo začne první vyšilovat v uzavřené místnosti a co začne provádět? Kdo vás odstrčí od dveří zablokovaného výtahu, v němž jste strávili půl dne a hrozí, že spadne dřív, než budou všichni vyproštěni? Kdo ujede od nehody? Čest výjimkám – vyjmenujte mi ale pět politiků, kterým byste v nějaké vyhrocené situaci bez váhání svěřili svůj majetek nebo i děti. Jsou to často právě oni, kteří by se s vámi rvali a odstrčili vaši ženu i s dětmi, aby se dostali na člun spouštěný z Titaniku…
Realita je taková, že pokud skutečně chceme něco měnit, musíme si nejprve uvědomit obludnost stávajícího systému v celé jeho podstatě. Ono už se to koneckonců naštěstí děje. Tento systém obecně prostě není „obyčejnému“ člověku nakloněn. Není už načase přestat se balamutit a obelhávat, že je tomu naopak? 

A nakonec také strachem. 
To je těžký soupeř. Spoutává nás na všech frontách, pokud to dovolíme. A my to často dovolujeme. Já mu to klidně řeknu, ale kdo pak bude platit ty složenky, že jo. Strach je nejtěžší zbraní jakéhokoli systému. A ačkoli se to snadno říká, a hůř dělá (mě samozřejmě nevyjímaje), člověk se mu prostě nesmí poddávat, tak je to. Mohly být doby, kdy jste neměli co jíst a šli po vás drábové. Ale teď jste naživu a čtete tenhle článek. Máte tudíž internet, nejste bez domova, není vám zima – zvládli jste to. Byl jsem na tom v životě všelijak, ale jednak jsem se nikdy nesklonil před penězi a především jsem se nikdy neposral. (Vlastně jenom výjimečně, ale takovou věc dokáže v životě muže způsobit leda žena a to sem teď nepatří.) Duše je svobodná a žádný aparát ji nespoutá, jen my sami. A snad mi dáte za pravdu, že to je někdy ohromná slast, když se člověku občas podaří ty otravné obavy a neurózy utlumit nebo rovnou odhodit, jako nějaké zlé kouzlo, jako všudypřítomný mrak nad hlavou. Rozhlédnete se a zjistíte, že ono to i tak funguje. Že se to nějak vyřešilo. Že pak dokonce nebylo zdaleka tak hrozně, jak jsme si představovali.
Jeden zpěvák kdysi řekl, že nakonec to dobře dopadne, a jestli to dobře nedopadlo, tak to ještě není konec…