Buďme rádi za tu ukázku

Masmediální hysterie odrůdy C-19 (pozdní stěr) mnohé po právu znechucuje a snad i popouzí. Ostatně šíření poplašných zpráv je za běžných okolností trestné. Zapomínáme ovšem na jeden velký přínos, který pro nás tato manipulace má.

Ono vlastně platilo vždycky, že vyšinutý jedinec a potažmo jím vlastněný moloch je ve své pošetilosti natolik slepý, že i kdyby byl sebeinteligentnější a sebevyčůranější, nemůže ve své psychopatii nahlédnout, že mu zkrátka jisté přirozené lidské vlastnosti unikají. (A takto postiženému člověku pak mimochodem nepomohou ani žádní poradci, protože aby tito poradci mohli být jeho poradci, musejí být značně podobného založení.)
Výsledkem pak bývá právě to, co vidíme i dnes. 

Tlačení, kam až to půjde. Masmédia v celé své nahotě jedou něco, čemu už můžeme bez obalu říkat propaganda. O nějaké vyváženosti pohledů si zde můžeme leda nechat zdát. Otevřená, zjevná manipulace.
Problém ale mají v tom, že v tomto případě nelze oponující hlasy jednoduše strčit do nějaké škatulky (např. stará dobrá „konspirační teorie“) a tím to celé pěkně smést se stolu a zamést pod koberec, tak jako jindy. Mezi opozičními hlasy, které se očividně nebojí mluvit, jsou totiž vzdělanci, odborníci z branže i odjinud a zkrátka akademické postavy. Ajaj, tohle věci komplikuje, že? Dneska už není možné zblbnout lidi tak snadno jako před pár dekádami, v dobách bez všech těch internetů a jazyků. 

Uvědomme si tedy ten drahokam, který nám tu byl předložen: onen moloch nám ve své slepé nenasytnosti bezděky naprosto otevřeně ukazuje, co je zač, řka: „Tady mě máte, rovnou na talíři – co s tím do budoucna uděláte?“
Jak by vůbec mohlo být myslitelné se z takovéto ukázky nepoučit? Kolikrát ještě nám bude demonstrováno, s kým že to tančíme? Potřebujeme to ještě polopatičtěji?
Paradigma jednoho jediného, oficiálního zdroje pravdy zaplaťpámbů odchází. Už to tu kdysi bylo, ovšem tehdy lidé asi většinou chápali, že je to celé kravina. Stávající verze je rafinovanější, sofistikovanější… ale už i jí v současnosti zvoní hrana. Likviduje sama sebe svou nenasytností – jsouc nástrojem nenasytných, nemůže ani jinak. 

A pak už je fuk, jestli si tam jakýsi agent z vinárny U obuvníka coby styčného důstojníka našteluje úplatného plukovníka.

Nenechme se otrávit. Vždyť je to vlastně zábava: přejete si nechat se naštvat, zmást či vystrašit? Ale beze všeho – zakupujte vstupenky do našeho zámku hrůzy a paskvilu! 
Osobně z toho mám spíš legraci. 

Můj recept? Dát si občas pomeranč a víc se dívat na oblohu…