Blíží se 18. prosinec, čas na vzpomínku, zapálení svíčky a uctění památky

Neuvěřitelně to letí. Již po páté budeme mít příležitost uctít památku u nás nepříliš doceněného, ve světě, zejména na západ od nás, naopak nesmírně oceňovaného Čecha, dramatika, disidenta, prezidenta Václava Havla.

Letos by se tato významná osobnost našich, ale i světových dějin dožila 80 let. Zatímco ve světě byl a je Václav Havel zcela po zásluze respektovanou osobností u nás doma dodnes vyvolává velmi smíšené reakce. Částí národa je adorován a částí naopak zatracován. Nikdo se zkrátka nezavděčí každému.

Když v 70. letech vrcholí Husákova normalizace po "poskytnutí bratrské pomoci" naší zemi vojsky Varšavské smlouvy v roce 1969, Václav Havel spolu s dalšími disidenty sepisují Chartu 77, která se pro vládnoucí moc v zemi stává něčím jako "rudý prapor pro býka". O hrůznosti myšlenek charty dokonce přesvědčí naprostou většinu národa, k čemuž režim "zneužije i tehdejší elitu umělecké fronty". Pro většinu zaslepeného a poslušného národa se tak režimem perzekuovaní signatáři Charty 77 stávají odpadlíky a vyvrheli společnosti. Dlouhých 10-12 let trvá, než si postupně se zvětšující, ale stále výrazná menšina národa začne rovnat páteř. Napomáhá tomu i světové dění. Oteplení vztahů mezi USA a SSSR (Regan & Gorbačov). Zejména nulová role uzbrojeného a finančně zrujnovaného SSSR v čele s Gorbačevem, nakonec vrcholí "obrodnými" událostmi v zemích komunistického tábora. Již na jaře 1989 proces změny režimu bují v NDR, u nás dochází ke změnám až v závěru téhož roku. 

Ze země se dvěma milióny členů KSČ, rozvinutou sítí spolupracovníků, agentů a udavačů STB se stává, jakoby zázrakem, během pár dnů země disidentů, režimem pronásledovaných a perzekuovaných hrdinů. Václav Havel a mnozí jiní se zcela po zásluze, ale jen na okamžik, stávají národními hrdiny. Brzy do kola dějin naskakují další hrdinové jako Václav Klaus, Vlado Mečiar a mnoho, mnoho dalších o něco později i Miloš Zeman. Václav Havel střídá v čele země Gustava Husáka a díky komunisty stále ovládanému federálnímu shromáždění se stává posledním prezidentem ČSSR.

Následují první svobodné volby a Václav Havel je zvolen prvním a posledním prezidentem ČSFR. Rozpad ČSFR dohodnutý mezi týmy vedenými Klausem a Mečiarem je první opravdu vážnou kaňkou ve vztazích mezi Havlem a Klausem. Dále se už historie obou zemí píše odděleně. Václav Havel je již českým demokratickým parlamentem zvolen dvakrát do čela České republiky. Období "sametové revoluce" se pomalu vzdaluje stejně tak jako Havlova "Pravda a láska zvítězí". Národ má zdá se neuvěřitelně krátkou paměť, nebo spíše špatné svědomí, které logicky obrací proti "osvoboditelům". Mezi ty kteří Václavovi Havlovi nemohou zapomenout jeho oprávněný věhlas ve světě, jsou dnes jak exprezident Klaus tak současná hlava státu. Zejména Václav Klaus však asi nikdy Havlovi nezapomene svoji druhou příčku v novodobých dějinách. 

Osobně bych očekával, že jak se populace našeho národa postupně obměňuje, bude si většina národa vážit odkazu Václava Havla. Proč mám tedy pocit zcela opačný? Nebo se jen mýlím?

Přijďte mě prosím o mém omylu přesvědčit v neděli 18. prosince v každém vašem městě, městečku, vesnici... na obvyklém důstojném místě. Zapalme Václavovi svíčku a uctěme společně vzpomínku na něho!