Současné dění v arabských zemích produkujících ropu nás staví do nové situace z hlediska posuzování přístupů k energetické bezpečnosti. Zdá se, že pomalu bude končit období, kdy množství vyráběného benzínu, nafty, ale i plynu za přijatelnou cenu bude na trhu k dispozici.
Přidáme-li k problémům tohoto regionu prudce se zvyšující poptávku po ropných produktech v Asii, zejména v Číně, není vůbec divu, že se světové automobilky pohnuly a velmi zintenzivněly vývoj elektroautomobilů, které by mohly nahradit vozidla se spalovacími motory. Možnosti změny jsou především v poklesu výrobní ceny takových vozidel. Není nemožné, aby obdobně jako u výroby fotovoltaických panelů rychle klesla cena elektromobilů až na úroveň cen dnes prodávaných aut se spalovacími motory. K užívání elektromobilů je sice třeba vytvoření sítě dobíjecích stanic, ale vzhledem k plné elektrifikaci by neměl být až tak velký problém pořídit si poměrně rychle dostatečnou infrastrukturu zabezpečující dobíjení aut prakticky všude.
Je ještě jeden závažný důvod a možná ještě silnější. Rychle nám klesají zásoby těžitelného energetického uhlí, ze kterého vyrábíme elektrický proud, ale také teplo pro zásobování domácností i podniků. Zkuste někde nově nasmlouvat dodávku hnědého uhlí pro teplárnu. Pochodíte s prázdnou. A stávajícím odběratelům rostou ceny čím dál rychleji. Důvodem je zájem převyšující nabídku. Alternativní zdroje získávání elektrické energie nejsou v ČR dostatečné, ani moc vhodné. Cena fotovoltaické energie je příliš vysoká a navíc je tato energie velmi problematická pro distribuci a spotřebu, nedoplníme-li ji dostatečně „skladovacími“ kapacitami, například ve formě přečerpávacích vodních elektráren typu soustavy nazvané „Dlouhé stráně“ v Jeseníkách.
Větrné elektrárny u nás také nemají šanci nahradit silové zdroje. Větrných lokalit je málo a leckde větrníky nechceme. Bioplynové stanice pro výrobu elektrického proudu jsou sice lepším a levnějším zdrojem než fotovoltaika, mají však také omezený rozsah použití, který není dostatečný k nahrazení předpokládaného úbytku výkonu tepelných elektráren. Nemůžeme většinu zemědělských ploch osít kukuřicí a vyrobenou siláž použít pro výrobu elektrického proudu, např. už jenom z hlediska problémů se splachy z kukuřičných polí a vznikem místních povodní při každém větším dešti.
Podíváme-li se po surovinových zdrojích v ČR, zjistíme, že naftu a zemní plyn prakticky nemáme, zásoby uhlí jsou již značně vyčerpány a bez případného prolomení limitů těžby znamenajícího likvidaci několika obcí a měst bude za dvě až tři desítky let s těžbou konec.
Jediný energetický surovinový zdroj, který v ČR máme, je uran. Sice jsme polovinu zjištěných zásob za dobu socializmu vytěžili a vyvezli do SSSR, ta druhá by však stačila k zásobování ČR elektrickým proudem na víc než 100 let.
Bezpečnostní problematika provozu jaderných zařízení není jednoduchou záležitostí. Naši odborníci v této oblasti však prokazují, že ji umí zvládnout a že když jim dáme příležitost, dokáží za přijatelnou cenu (a to nejen za cenu finanční, ale i minimálního rizika) zajistit energetickou bezpečnost naší země.
Nejde mi o strašení budoucími problémy, chci jen, abychom si uvědomili, že příprava a výstavba energetického zdroje této velikosti a problematiky takového zařízení trvá mnoho let. Odhady se různí, méně než 15 let ale nikdo nepředpokládá. Proto se mi zdá, po shrnutí všech aspektů, že je na čase začít s výstavbou dalších zdrojů elektrického proudu, aby byly včas k dispozici v letech budoucích, až bude nutné nahradit stávající tepelné hnědouhelné elektrárny. Myslíme-li vážně, že chceme zmenšit emise škodlivin do ovzduší a přitom zachovat úroveň hospodářství, tak se bez jaderné energetiky neobejdeme!
