Věta která nás postaví na nohy

Před pár dny jsem přijel k synovi a nevěstě. Vždy když přijedu, jako první mě vítá 5 letá vnučka a hned mě za ruku táhne do svého království. Do svého pokojíku. Neodmítám.  

Zde se opět stávám součástí jejího dětského vidění světa. Světa plného fantazie, světa, kde se představivosti meze nekladou. V tu chvíli si uvědomuji a znovu prožívám to, co jsem v jejich letech prožíval já sám. A přitom je to tolik let. Vidím to jako dnes. Skáču s figurkou koníka, pluji s loďkou v imaginární řece, maluji cosi, co s podobou princezny nemá moc společného.

To ale vůbec, ale vůbec nevadí. Tady nejde o dokonalost malby, dokonalost čehokoliv. Tady jde o společné prožívání, souznění, vcítění se do dětské Duše a role. Tady by měl jít jakýkoliv pocit dospělácké trapnosti stranou.

A jak si tak hrajeme, prožíváme smějeme, najednou vnučka trochu zvážní a řekne.

Dědo já Tě mám ráda.

Podívám se do jejich očí a vidím tu dětskou upřímnost, ryzost. Ta věta, ta obyčejná věta má v sobě ohromnou moc, ohromnou sílu. Ta každého postaví na nohy.

Dejme si ruku na srdce. Kdy jsme tuhle větu řekli svým nejbližším?

Pokud si nevzpomeneme, tak je poselstvím tohoto blogu nám ji připomenout.

Z prožitku při hře s vnučkou sepsal: Chalupský Pavel