Svatební proslovy a ceremoniály bývají podobné a v pár věcech se nelyší. Jsou vždy dojemné a ceremoniář pokládá vždy stejné otázky...
Berete si zde přítomného za manžela dobrovolně? Berete si zde přítomnou za manželku dobrovolně? Snoubenci znají zdravotní stav partnera a společně se domluvili, že budou užívat společné příjmení...
A jsme u dnešního zamyšlení. Berete si.... Beru si. Chci si vzít. Má to z mého pohledu nádech přivlastňování si někoho, něčeho. Společný život, Láska, nemá s přivlastňováním nic, ale vůbec nic společného.
Co kdyby ceremoniář řekl:
Chcete se stát manželem, chcete se stát manželkou?
Ano.
Je to opět o naší svobodné vůli. Opravdu svobodná vůle neumí přivlastňovat druhou svobodnou vůli. To prostě nejde.
Snoubenci znají svůj zdravotní stav. To je věta z jakési úřední povinnosti.
Zajímavější je konstatování, že snoubenci budou užívat společné příjmení. Další téma téma k zamyšlení. U žen se jaksi automaticky předpokládá, či spíše počítá, že přijme příjmení manžela. Ať se nad tím zamýšlím jak zamýšlím, staví to ženy do nerovnovážné pozice. Kdysi dávno někdo rozhodl, (samozřejmě muž, panovník, či církevní hodnostář), že žena, která byla v té době v silně podřízené, či spíše méněcenné pozici k muži, přijme jeho příjmení.
Basta fidli, hotovo a konec. Ano, žena má možnost ponechání si svého rodného příjmení. Může užívat obé, ale víme jak to vnímá společnost. A její partner? Muži v tom vidí svoji vůdči roli, roli vůdce smečky, která vždy poslouchala.
Když jsem se před x lety ženil, taky jsem nad tím nepřemýšlel. Bylo a je to přec automatické, normální. Co je automatické a většinově normální, nad tím se nepřemýšlí.
Teď už nad tím přemýšlím a možná společně s vámi. Třeba se jednou nikdo z mužů nepozastaví nad tím, že žena ponese příjmení své matky, která ji přivedla k Životu. To bude zmatek v matrikách.
Co MY muži a ženy na to?
Z myšlenek sepsal: Chalupský Pavel
