Už jste to slyšeli.

Zcela záměrně je věta bez otazníku. Je to určitý symptom dnešní doby. Potkáváme se s tím dnes a denně. Je to nekonečný příběh…  

Dobrý den pane. Máte prosím pět korun?

Jdu do práce a na ulici mě stejnou větou oslovil mladík. Trochu zanedbaný, věk asi 25 let, psa na vodítku, typologicky bezdomovec.

Byl velice slušný. Nevím jestli tenhle typ lidí přitahuji, ale tyhle otázky slýchávám velice často.

Zastavil jsem se aby vyslechl moji nevyžádanou radu.

Mladý muži. Máte evidentně obě ruce, obě nohy, jste na první pohled zdráv, nestydíte se? Najděte si práci. Vždy následuje série výmluv, proč nemůže zrovna práci najít.

Řekl jsem mu, že nejde o pět korun, mohu mu dát klidně víc, ale jde o princip a pomoc. 

Ona pomoc se neskrývá v pětikoruně. 

Tím, že mu dám peníze, mu ve své podstatě nepomohu, ale jen ho utvrdím ve způsobu života který vede. 

A já mu rád pomohu. Pomohu mu právě tím, že mu peníze nedám. Nejedná se o starého bezmocného člověka, i ti se na ulici vyskytují, ale o mladého muže na začátku dospělosti.

Chvíli jsem s ním na tohle téma diskutoval a nakonec mi řekl.

Máte pravdu pane, ale víte, vždy se najde někdo, kdo mi těch pár korun dá a to je ten problém, který mě stále drží na ulici. Kdyby mi nikdo nic nedal, musel bych hledat jinou cestu. Pochopil, že tady nejde o peníze, ale o to, hledat jinou cestu. Tahle je pro něho mentálně pohodlnější.

Na závěr diskuse to ještě jednou s pětikorunou sice zkusil, ale rychle pochopil, že mě potkal a oslovil právě proto abych mu pomohl se z ulice dostat, a ne na ní setrvávat.

Rozloučili jsme se s úsměvem a já mu mohu jen popřát, aby mu nikdo nedal ani korunu. Ne z rozhořčení a vzteku, ale z dobře míněné pomoci.

Z myšlenek a prožitku sepsal: Chalupský Pavel