Ano, já vím, taky se mi to stávalo, když jsem ještě jezdila do Prahy do zaměstnání. Bydlím na venkově, tam se s něčím podobným nepotkáte. Asi proto, že venkované dobře vědí, co je tvrdá práce. Do zemědělství se nikdo nehrne. Ale pak přijdou chvíle, kdy Vás takto osloví starý, zničený dědula, anebo zahanbená babka (taky ve městech) - a to už ty peníze dávám bez váhání. Představuji si totiž, že každý člověk má, nebo kdysi měl, svou důstojnost, a jak mu asi je, když se musí v létech, kdy už by měl odpočívat v kruhu svých milých, takto doprošovat. Ti staří nemají ani tu možnost, vážit si sama sebe. A ne vždycky si za to mohou sami. Zvlášť po revoluci se vyrojilo tolik darebáků - šmejdi jim myslím říkají, a naše justice jen přihlíží. To oběť totiž musí zaplatit fůru poplatků, když chce na takové podat žalobu a domoci se práva. A z čeho, když ji obrali o všechno? A jak dlouho se na to "právo" musí čekat? A to nemluvím o vyčůraných životních partnerech, kteří po rozvodu dostali své manžele pod most - i to se děje víc teď, ale vlastně to bylo vždycky. Je mi z toho smutno, takhle jsme si ten návrat na Západ asi nikdo nepředstavoval. Hlavně ani ti bezdomovci, ať už je jim kolik chce roků. Zdravím pane Chalupský.