Já to nechápu. Vždyť je to tak jednoduchý. Přesto to nechápu a asi nejsem jediný. Každý rok na Velikonoce se koná požehnání papeže městu a světu. Každý rok se hovoří o míru, křesťanské lásce k bližnímu, pokoře, od hříchu k milosti
Každý rok. Již po staletí. Opakuji staletí.
Na naší planetě je každý třetí, možná každý čtvrtý člověk křesťan. Většinové zastoupení mají v Evropě, Severní Americe. Možná tušíte kam mířím. Odkud vzešlo nejvíce nejničivějších válek?
Znovu opakuji každý třetí či čtvrtý je křesťan, věřící v Boha, jeho Lásku, Lásku k bližnímu, v jeho Desatero...
Proto pořád nechápu a ptám se, proč je pořád mezi lidmi, a mám tím na mysli zejména křesťany, stále tolik nenávisti, nepochopení, záště, nepřátelství, neúcty k životu a nejen lidskému. To budou ctění papežové každoročně hlásat Lásku a mír ještě sto, dvěstě, třista let? Vždyť jejich projevy poslouchají miliony lidí po celém světě již tolik let.
A výsledek? Bla, bla, bla.
I celé generace našich politiků se křesťanstvím a jeho tradicemi ohání, máme je dokonce státem uznané jako svátky.
A výsledek? Stačí si politiky poslechnout. Bla, bla, bla. Kde je pokora, Láska...
Co tedy o velikonočních svátcích vidíme? Plné obchody lidí kupujících mimo jiné i tradiční mazance a beránky (místo aby si je upekly doma), plná letiště cestujícíh do exotických zemí za teplem, plné silnice aut, plné chatové osady, poloprázdná parkoviště na sídlištích. Sem tam, hlavně na vesnicích pár koledníků. Většinová společnost vidí čtyři dny volna.
Užít si. Už to slyším v práci. Kde jsi byl ty čtyři dny? My jsme lyžovali v Alpách, my v Paříži, my...
Vždyť přece máme čtyři dny volna. Musíme si jich užít. Proč ne. Ale co tak je užít a prožít alespoň z části zamyšlením nad podstatou těchto křesťanských svátků, nad projevem a požehnáním papeže, zpomalením. Co pro to vše mohu udělat já sám?
Vždyť je to přece jednoduchý. Co třeba pustit jaro do svých srdcí?
Při zamyšlení v lese sepsal: Chalupský Pavel
