Bavili jsme se s kamarády o všem možném, až přišla řeč na téma domovů pro důchodce. Skončilo to konstatováním, že tam stejně všichni jednou skončíme. Dovolil jsem si oponovat. Nabídl jsem jim příměr.
Když se vám narodily děti, dali jste je do dětského domova?
Samozřejmě NEDALI.
Všichni jsme se snažili o děti starat s péčí řádných rodičů. Dostávali od nás péči potřebnou v začátcích života. Naši Lásku, Pozornost, Stravu, stávali k nim v noci a v době nemocí jsme péči násobili.
PROČ se tyhle základní atributy rodičovství, lidství vytrácí v době, kdy se role otočí?
Jako se rodiče starají a staraly o své potomky, stejně tak je znakem rodičovství a lidství, postarat se o své starší rodiče, kteří se dostali postupem času, věku. do stavu byť jen částečné nemohoucnosti.
Je to koloběh života a výměna rolí.
Jaké je současná situace? Míst pro seniory v domovech důchodců je pramálo.
Je smyslem stavět další a další domovy? Máme miliony seniorů.
Míst pro seniory je přece dost. Kde?
V jejich rodinách. Svým způsobem to o něčem, spíše někom, tedy o NÁS vypovídá. Jako se rodí míň a míň dětí, zřejmě i z důvodů hodnotového nastavení společnosti, tak přibývá seniorů na pořadníků. Vypovídá to o nefunkčnosti našich rodin, našich vztahů. Je to dlouhodobá krize.
Je pravdou, že přibývá seniorů se zdravotními problémy vyžadujících trvalou lékařskou péči. Tyhle případy nejsou předmětem zamyšlení. I když to může o přístupu k životu něco vypovídat.
Takže vážení a milí. Ještě generace našich rodičů a babiček neznala žádné domovy důchodců. Bylo zcela normální a běžné, že jako se rodiče postarali o své děti, tak se děti následně postaraly o své rodiče.
I penzion spokojeného stáří je třeba jen klícka zlatá.
Z myšlenek sepsal: Chalupský Pavel
