Se slovem jako s šafránem...

a přemýšlejme přitom kdy, komu a jak říkáme určitá slova. Tohle jsem si nejvíce uvědomil, když jedna mladá žena vyprávěla svůj životní příběh, spíše trauma, které si dlouhé roky nesla.  

Ty zase něco budeš chtít.

Zněla věta jejího otce, když jí bylo asi 10 let. Věta zněla a zní zcela banálně, řekl by nestranný pozorovatel.

Ano. Běžná věta, kterou jsme možná i my někdy někomu také řekli. Jde ale právě o to kdy, komu a jak to řekneme. V jakém kontextu.

Ta dívenka se chtěla v ten okamžik jen tak s tatínkem pomazlit, přitulit, cítit jeho blízkost. Tatínek to ale vyhodnotil jinak a řekl co řekl. 

Vůbec netušil jaké myšlenkové procesy se spustily v hlavě desetileté dcery, která odpověď slyšela a vnímala jako odmítání.

Od tohoto momentu se zcela citově uzavřela ke svému otci, se kterým do té doby měla vyrovnaný vztah. 

Z dívenky se stala žena, z ženy manželka a matka a začala si uvědomovat, že léta nevyřešený citový vztah s otcem, jí způsobuje citový problém se svým manželem. 

Kdo by to řekl. Stačila jedna jediná, na první pohled banální věta, ale každé slovo má v určitý okamžik mocnou energii.

Máte s tím zkušenost?

Z myšlenek a jednoho příběhu sepsal: Chalupský Pavel