Nestěžujme si.

Opravdu. Zkusme si nestěžovat. Je asi otázkou na co, či koho. Je otázkou v jakém směru, ale zkusíme se dnes zamyslet nad stěžováním, kterým jsme si prošli asi všichni z nás.

Na své rodiče, na své děti.

No, ruku na srdce vážení. Kdo z nás si nikdy na své rodiče nestěžoval. Myslím tím trošku dlouhodoběji, ne že nemohl občas ven, protože si nesplnil nějaké úkoly. Myslím tím na určité charakterové, či morální vlastnosti. Kolikrát jsme si říkali v duchu, nebo nahlas.

Až budu velkej, velká, nebudu se chovat jako máma, táta.

Budu prostě jinej, jiná. NOOO, to byla velice silná slova, jejich sílu a význam jsme si zřejmě v té době neuvědomovali. Mnohdy jsme potom již v rané dospělosti zjistili, že opisujeme právě ty vlastnosti svých rodičů, které jsme jako děti, či pubescenti kritizovali.

Mohl bych být tím krásným příkladem. Ano, určité nešvary jsem opravdu nepřevzal, ale mnooohé převzal, aniž bych si to zpočátku uvědomil. To vše přišlo až časem. Však jsem se synovi taky omluvil. V té době jsem plno věcí nechápal, neznal.

Ale jak říkám. Své rodiče si ne že nevybíráme, ale naopak VYBÍRÁME. Právě proto jsme si vybrali takové rodiče, jaké jsme potřebovali a potřebujeme je svému duševnímu a duchovnímu růstu, pochopení, úcty, pokory, Lásky…

Proto i naše děti si NÁS vybrali jako své rodiče, protože se na tomhle světě, v jejich životě taky mají cosi naučit. Je to životní koloběh, cyklus.

Co naučit?

To nevíme, a zpočátku to neví ani ONI sami. Třeba na to v průběhu života přijdou. Nebo nepřijdou. Tak to prostě v životě je.

Takže pro nás všechny platí. Nestěžujme si na naše rodiče a děti. VY si nestěžujte na nás, MY na Vás. Všichni jsme to tak chtěli. 

To je můj pohled na život i moje životní zkušenost.

Z myšlenek a života sepsal: Chalupský Pavel