Vytrhnu si list z trhačky a je jen na mě co si na něj nakreslím, či napíšu. Je to moje volba. Tu volbu máme všichni, sami za sebe. Jak je to ale v případě nepopsaného listu …
narozeného dítěte.
Samozřejmě formalita v podobě řádně vyplněného rodného listu s příslušným jménem, příjmením, místem narození, matkou a většinou i otcem je nasnadě.
Zde úřední povinnost končí a ostatní psaní je na nás. Je jen na nás, jak začneme vyplňovat ten pravý rodný list našeho dítěte. Myslím tím, co mu vtiskneme do jeho vnímání již od prvních okamžiku narození.
Stop. Oprava. Již od početí.
Stop. Oprava. Již od přípravy k početí.
Již tohle období je ne nesmírně, ale Vesmírně důležité. Zda zvolíme příchod typu asi jsem v “tom”, nebo vědomou přípravu.
Již jednou jsem se zamýšlel nad tím, jak jedenáctiletá slečna řekla, rodiče mě nemají rádi. Nedávno jsem slyšel podobný příběh od rodičů teprve šestileté dívky. Oba se mi svěřili s tím, že jim v noci několikrát chtěla odejít z domu s tím, že ji rodiče nemají rádi, a tak jde za kamarádkami, které ji rády mají.
Rodinu znám, nevnímám tam problém, a proto mě reakce jejich dcerky překvapila.
Za pár dní jsem si ale vzpomněl možná na zásadní příběh. Rodiče mají tři děti a když maminka zjistila, že je v požehnaném stavu s posledním dítětem, dcerkou, dítě odmítala i když tatínek chtěl. Odmítala jej i veřejně mezi známými, a tak nějak se snažila dítě nemít.
Dítě se nedalo a na svět přišlo. Po narození bylo dítě přijato, stalo se součástí rodiny a je milováno stejně jako ostatní sourozenci.
Proč je tam tedy ten příběh?
Možná si teď dcerka vzpomněla. Možná si vzpomněla, jak ji maminka nechtěla přivést na svět. Prostě ji už v té době nechtěla, odmítala, tedy neměla ráda,
A tak jim to dcerka několikrát řekla. Třeba si vzpomněla na prenatální vývoj.
Proto pozor na nepopsaný list papíru. Je jen na nás, co na něj napíšeme.
Z myšlenek sepsal: Chalupský Pavel
