Sem tam se stává, že si maminky v kruhu svých přítelkyň, nebo dokonce členů rodiny - hlavně při oslavách a jiných příležitostech, kdy se moc nehledí na vyslovené - zavzpomínají, a prostě tu tehdejší nechuť k dítěti přiznají. Pak se to prostě v rodině ví. A to dítě to vnímá také. Umím si to představit. Překvapilo mě, že jdete až do předprenatálního a prenatálního stavu. Víte, o mně říkají, že jsem maniak přes hudbu. Celý život je to tak. Maminka byla skálopevně přesvědčená, že to je tím, že když mě nosila, hrála, zpívala a poslouchala všechny možné žánry, na které si vzpomenete. Prý strašný guláš. :) A že to bylo tím. Já si to myslím taky, a i mé děti jsou podobné, i když ne tolik. Taky jsem jim zpívala a hrála všechno možné, ale naše generace už nebyla naneštěstí tak muzikální, jako naši rodiče a hlavně prarodiče. Ti znali stovky písniček, melodií a zpívali si pořád a ke všemu. Proto si myslím, že máte velký kus pravdy. Děti vnímají už v té době. Zcela určitě. A pozor na to, prociťují všechno, co maminky a tatínky těší, ale i trápí. Dík za tento názor. Mohu potvrdit. Zdravím a přeji krásné úterý.

"Odmítala jej i veřejně mezi známými, a tak nějak se snažila dítě nemít."

Eee? A smím vědět, jak takové "veřejné odmítání" a "snažení se dítě nemít" probíhá? Jestli ono nebude jednodušší vysvětlení, že maminka má prostě nějaký psychický problém, který se nějak na dítě promítá...