Není restituce jako restituce.

  Pod pojmem restituce si většina z nás představí navrácení majetku původnímu majiteli, kterému byl neoprávněně odebrán. Ano, to je majetkoprávní vztah, který je nutno podle práva napravit. Ale co takhle...  

restituce ve smyslu obnovení, nebo uvedení do původního stavu ve smyslu duchovním, morálním, filozofickém.

O čem to mluvím? Na koho tím mířím? Již jsem lehce napověděl, když jsem se zmínil o duchovním rozměru restituce. Správně.

Myslím tím církve. Abych někoho neopomenul, tak tím budu myslet všechny. Jako laik, patřící do skupiny církevně nevěřících mám takový pocit, že se obohatily na náš úkor, a proti svému smyslu poslání, ve směru majetkovém, a přitom zapomněly restituovat samy sebe ve smyslu duchovním.

Navrátit do původní stavu a obnovit samy sebe tam odkud vzešly, navrátit se ke svým kořenům, navrátit se ke svým věřícím, navrátit se ke svým Bohům a ne k majetku. Větší majetek větší zbožnosti nečiní. Spíše zatemňuje, odvrací od původní cesty.

Ale co. Já si jen tak nad tím přemýšlím, život jde dál a ani nevím, zda nad tím přemýšlí ti, kteří jsou těmi pastýři. Pardon. Papeži, arcibiskupy a dalšími církevními hodnostáři. Už jen ta hodnost. Už ne pastýř, ale hodnostář. Ach joooo. Jak si i ti Bohem vyvolení potrpí na hodnostářské oslovení. Nedej Bože, aby vypadali jako jedni z nich. Myslím ten prostý lid, ty ovečky.

Tak nevím Bože jak to vnímáš. Bolí tě z toho mamonu oči? Bolí tě na Duši? Mohu si já, bezbožník, dovolit ti dát nevyžádanou radu?

Chtělo by to ne restituce, ale reset. A začít znovu. Alelujá.

PS: Teď mně přišla myšlenka, že bychom ten reset potřebovali MY všichni.

Z myšlenek sepsal: Chalupský Pavel