Máš nabíječku?

Zeptal se mě jeden kolega. Je vždy patřičně technologicky vybaven, ale tentokrát si nabíječku mobilu zapomněl doma. Nemám, odvětil jsem a viditelně ho zklamal. Opáčil jsem.  

Jestli potřebuješ dobít, zajdi si do lesa. 

Kolega se zasmál a pochopil. 

Oba jsme si tak nějak uvědomili, že se neustále zajímáme o to, v jakém stavu nabití jsou naši elektroničtí pomocníci, snad ještě pomocníci, než v jakém stavu “nabití”, tou životní energií jsme MY sami. 

Jakmile nám poklesne ikona nabití telefonu, nebo pc pod dvě čárky, už už hledáme nabíječku a zásuvku. Nedej Bože, že by se nám vybily. 

Být bez spojení. 
Být off. 
Být bez každovteřinových informací. 

To přece nejde. To je jako bychom nebyli.

Mám občas pocit, ten vtíravý pocit. Pocit, že tak nějak zapomínáme, že jsme mnohdy v nouzovém režimu MY sami. Že nejedeme ani na ty dvě čárky. Že taky potřebujeme dobít baterky. Že potřebujeme energii.

Stačí zajít do lesa. A bez mobilu.

Z myšlenek sepsal: Chalupský Pavel