Mám kamarádku.

Skvělá, vzdělaná žena s gymplem. Můžeme spolu hovořit na jakékoliv téma. Od mezinárodní politiky, ekonomiky, elektroaut, až po vztahové i duchovní záležitosti. Prostě kamarádka se kterou řeč nestojí. Jenže má problém.  

Má stigma. Má snědou pleť. 

Její otec je Ind. Možná i proto vypadá vzhledem jako cigánka. Již od malička má se svým vzhledem problém. Od ústrků po nadávky a fyzické pronásledování. Nikdy nikomu neublížila. Má prostě smůlu, že má

jen snědou pleť.

Mohla by hodiny vyprávět o rasismu. O českém rasismu. O tom, jak se žije člověku se snědou pletí mezi “bílými”. Již dávno vzdala přesvědčování nepřesvědčitelných, že není špinavou cigánkou, před kterou si musí všichni dávat v MHD a obchodech pozor. ANO, pozor. Bacha, je tady cigánka, může tě okrást. Už před “revolucí” uvažovala o emigraci. Pak přišla “svoboda”. Ale ne pro NÍ.

Bylo to ale horší. Nenávistné ataky byly otevřenější i násilnější.

Je těžké si zvyknout na neustálé kontroly ze strany policie. Je těžké si zvyknout na až nenávistné pohledy kolemjdoucích. Je těžké si zvyknout na vyholené hlavy. Je těžké si v obchodech zvyknout na sledovací pohledy….I proto říkala, že většinou chodí s hlavou sklopenou.

Má stigma. Možná celoživotní. Má prostě jen snědou pleť.

Po gymplu začala pracovat jako rehabilitační sestra, i když její sen byla vejška. Potřebovala peníze. Byla doma sama s matkou a dům čekal na rekonstrukci. Pracuje od rána do večera a pomáhá lidem s jejich zdravotními problémy. 

Její klienti mají bílou pleť. Ale kdo by to řešil, že? Mají štěstí. Štěstí, že nemají pleť snědou a neví co to je stigma.

Z vyprávění mé snědé kamarádky sepsal: Chalupský Pavel