...má setrvačnost Titaniku. Mnozí z nás vidíme ledovec před námi. Přímo vidíme, či tušíme, že hrozí fatální srážka, možná i konec. Přesto neotočíme kormidlem a doufáme...
Doufáme, že ke srážce nedojde, že se obrazně řečeno nepotopíme. Nevidím důvod čekat. Jen se podívejme kolem sebe, nebo raději začněme u sebe. To bude lepší. Bude to lepší, protože to bude pro nás obtížnější, ale ten výsledek stojí za to.
MY totiž lépe vidíme ledovec v cestě ostatních, než u sebe (stejně jako biblickou třísku v oku svého bratra...). Jako bychom si nasadili tmavé brýle řka, že když ledovec – problém – nevidím, tak vlastně neexistuje. ON ale existuje.
V každém z nás.
"Ve mně i ve vás. Každý máme na své cestě nějaký ten ledovec. Míříme k němu a je jen na nás, zda si sundáme tmavé brýle a podíváme se na svoji životní cestu bez jakýchkoliv brýlí. I těch růžových. Hezky pěkně reálně.
Tak co zkusili jste sundat brýle? Já je sundal před 9 lety. Do té doby jsem ledovec taky neviděl i když tušil. Jak se ledovec blížil, mé tušení zesilovalo. Když jsem zjistil, že srážka je neodvratná, tak mi to docvaklo.
Mé nitro mi řeklo. Takhle neeee. Chce to změnu v tvém setrvačném myšlení. Ve chvíli pochopení a uposlechnutí hlasu nitra, intuice, se ledovec dal na ústup. Už neplul proti mně, ale začal se vzdalovat.
Plně si uvědomuji, že pokud bych upadl opět do určité setrvačnosti, stagnace, hybernace mého myšlení, otočil by směr a plul by mi v ústrety. To proto, aby MĚ z LÁSKY upozornil na chybu v mé navigaci. Je to signál, že logika převážila nitro.
Celé Univerzum je založeno na rovnováze. MY jsme se naučili vnímat a naslouchat, spíše poslouchat svoji logiku, svoji mysl, místo svého nitra.
Proto máme každý v cestě svůj ledovec, aby nás upozornil. Buďme za to vděčni. I za tu srážku, i za potopení. Neznáme celý náš životní příběh. I takhle se může naše životní cesta odvíjet:
– příchod, hybernace, srážka, potopení, odchod.
Z myšlenek a života sepsal: Chalupský Pavel
