Jedu takhle vlakem...

  ... s kamarády sjíždět Otavu. Do našeho vagonu nastoupí mladý otec s asi pěti letou dcerkou. Posadí ji proti sobě. Holčička se nějak začne vrtět a když se otec zeptá co je, dcerka odpoví...  

                                                           Tatí, já se chci mazlit.

Tatínek byl zřejmě vědomým otcem, dcerku neodbyl, zvedl ji ze sedačky a posadil si ji na sebe. Dcerka se k němu přivinula a byla blahem bez sebe.

Co by se asi mohlo stát, kdyby otec dcerku odbyl, nepochopil a neuspokojil její citovou potřebu? Kolikrát se nám stalo, že nevyslyšíme a nevycítíme citové potřeby našich dětí? A vlastně nejen dětí, ale i našich partnerů, rodičů a blízkých? Při dlouhodobé citové hluchotě to může mít a zpravidla vlastně mívá fatální následky v podobě citového vyhasnutí, či otupění.

Mně se v tu chvíli vybavila vzpomínka na jednu mladou ženu, která ve svých 30 letech řešila svůj vztah s otcem. Jak sama uvedla, do 11 let byl bezproblémový, ale pak došlo ke zlomu. Tím zlomem byla právě její citová potřeba se pomazlit. Odpovědí otce byla obyčejně znějící věta:

                                             "Ty po mně zase něco budeš chtít viď?

Dcerka se přitom chtěla "jen" pomazlit, nechtěla po svém otci vyloudit něco jiného. Když mladá žena popisovala své vzpomínky na tuto jedinou větu, spustily se z jejích očí slzy. Tak zraňující věta to pro ni v tu chvíli byla. Stále měla vůči svému otci i po tolika letech odstup. Odstup, který chtěla řešit.

Upřímně řečeno. Mnozí z nás jsme právě tuhle větu, nebo jí podobnou, možná vyslovili. Její otec v tu chvíli zcela jistě bez zlého úmyslu, takže nevědomky, vyslovil větu, která pak způsobila mnoholeté citové vyhasnutí dcery k otci.

Zvažujme prosím proto slova, zejména s citovým podtextem, která říkáme nejen svým blízkým. I slovem se dá těžce ublížit, i slovem se dá způsobit zranění – citová. Raději slovem pohlaďme, povzbuďme, probuďme, pochvalme. Jenom neubližujme. Slova se těžko vrací zpátky.

Z myšlenek a prožitků sepsal: Chalupský Pavel