Jak to vidím já.

Volá mi dcera, že vnuk by se mnou chtěl jet na výlet. Není problém, stačí říct kam a čím. Vnuk rozhodl. Na Šumavu a vlakem. Sešli jsme se na nádraží a za 2 hodiny jsme byli na místě.   

Rozhodl jsme se, že pojedeme do Alžbětína, což je poslední vlaková zastávka v Čechách a poté půjdeme pěšky do Železné Rudy. 

Sotva jsme ušli tak 200 metrů, vnuk mi hlásí, že ho bolí nožičky. Pravda, má necelých 5 let, ale říkám mu, že jsme seděli 2 hodiny ve vlaku a jdeme teprve kousek. Byl neoblomný, tak jsem souhlasil, že ho chviličku ponesu. 

Vnuk byl velice potěšen, přitulil se a bylo vidět, jak je spokojený. Já ale moc ne, protože jsem mu nevěřil, že ho nožičky bolí. Tohle celé se opakovalo 3x. Vždy po chvilce chůze chtěl nést. 

Mnozí tohle určitě znáte. Jdete s malými dětmi na procházku a za chvíli slyšíte to samé. Znáte i ty moudré odpovědi typu máš nohy tak choď, nebuď bačkora, musíš přece něco vydržet, chlapy nefňukají….Co s tím? 

Malé děti necítí potřebu podávat výkon, nevnímají to tak. Proto na nás zahrají své malé divadlo, že je bolí nožičky.  

A co když je to všechno úplně jinak? Třeba děti nebolí nožičky, ale cítí potřebu se tulit, přitisknout se, cítit pocit bezpečí, být v kontaktu, dotýkat se. Vždyť jeden z jazyků Lásky je přece dotyk, objetí.

Proto zkusme naplnit jejich přání a neodmítejme je slovy, že jdeme teprve kousek.Tady nejde o  chůzi, ale o jejich citovou potřebu. Tak mi to přišlo, když jsem viděl, jak se mě vnuk drží jako klíště. Jak je šťastný.

V tu chvílí bych ho nesl i s batohem třeba hodinu. Jak to vidíte Vy?

Z prožitku a myšlenek sepsal: Chalupský Pavel